{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Boj s ebolou: Skuteční hrdinové západní Afriky
Západní Afrika se právě vynořila z nejničivější epidemie eboly, jakou kdy svět zažil. Jedná se o tragédii nevídaných rozměrů a řada jejích obětí stále ještě ve statistikách chybí. Mnozí nadále bojují o přežití v komunitách, kam se lékařská ani jiná pomoc nedostane.
Situace obzvlášť nepříjemně zasáhla obyvatele Sierry Leone, kteří se pokoušejí znovu vybudovat své životy po desetiletích utrpení zapříčiněného opakovanými epidemiemi a brutální občanskou válkou v letech 1991‒2002, jejíž následky jsou stále patrné.
Obyvatelé Sierry Leone, se kterými jsem se setkal, vždy vyzařovali – navzdory přetrvávajícím politickým a ekonomickým problémům – nekonečně pozitivní energii a obrovskou toleranci a altruismus uvnitř své komunity i mimo ni.
Zdravotničtí pracovníci v Sieře Leone i na vrcholu epidemie eboly vždy bojovali v předních liniích, ačkoli se tím vystavovali nesrovnatelně vyššímu riziku smrtelného onemocnění. Často pracovali bez jakýchkoli ochranných pomůcek a byli svědky úmrtí pacientů i kolegů v jejich bezprostředním okolí.
Komunitní zdravotníci, mezi které patří i Amara Sesay, bojovali neúnavně ve snaze ochránit komunity v těch nejhůře postižených oblastech. Mezi ty patřila také Kenema, kde se nakazil i britský zdravotní bratr Will Pooley a americký doktor Ian Crozier. Amara popsal svou zkušenost, kdy pečoval o svého učitele doktora Khana, předního odborníka na virovou hemoragickou horečku, který na nákazu zemřel:
„Poté, co jsem musel sledovat jeho smrt, jsem se bál chodit do práce. Moje matka mi ale připomněla, že je mojí povinností starat se o komunitu a spoluobčany.“
Po celé západní Africe se ti, kteří přežili nákazu ebolou, vracejí jako pracovníci do léčebných středisek, kde pomáhají pečovat o nemocné v červené zóně. Dělají to navzdory traumatickým vzpomínkám na svůj vlastní souboj s onemocněním a s minimem znalostí o fungování imunitního systému a možnostech opětovné nákazy.
Na komunální úrovni se setkáváme s přeživšími, kteří po nemoci začínají trpět oslabující únavou, tělesnými bolestmi a ztrátou zraku i sluchu. Vytvořili své vlastní podpůrné skupiny a společenství těch, kteří nemoc přežili, v oblastech země, kam se národní a mezinárodní pomoc nedostane:
A.B. byla hluchá od narození. Do střediska pro zvládání eboly v Mugbarakce přišla se dvěma malými dětmi, když jí ve vesnici zemřel manžel a její další dítě. Přijali jsme ji do červené zóny, kde sledovala smrt obou dětí. V její vesnici se nakazilo více než padesát lidí a jen devět jich přežilo. Po návratu neměla, jak se o sebe postarat. Ale její vesnice se rozhodla přeživším darovat část půdy, kde mohou společně pěstovat semena, na jejichž nákup se složí. Pokud jim úroda vyroste, podělí se o ní.
Přeživší se po návratu domů často setkávají se stigmatizací a izolací. Viděli jsme ale také vzdálené příbuzné a obětavé sousedy, kteří adoptovali sirotky, jejichž rodiče na ebolu zemřeli. Mezi nimi byl i desetiletý chlapec M.N., který se nakazil od svých rodičů.
M.N. byl jediný z rodiny, který přežil, a vrátil se domů k šesti novým sourozencům. Jeho nejstarší bratr nechal školy, aby se mohl starat o ostatní děti. V ekumenickém duchu, který je obyvatelům Sierry Leone vlastní, M.N. navštěvuje školu Adventistů sedmého dne, zatímco jeho třináctiletá sestra dochází do křesťanské školy a další sourozenci chodí do školy Muslimského bratrstva v Sieře Leone.
Pro zdejší obyvatele je typická obrovská tolerance, která je patrná při spolupráci se zahraničními partnery, již se intenzivně podíleli na zvládnutí epidemie eboly. Právě zmíněná tolerance a velký altruismus poskytly potřebnou podporu nemocným i vyléčeným pacientům, především pak v oblastech, kde neexistuje žádná jiná forma pomoci.
Tyto místní komunity poskytují cenné a často nedostatečně využívané zdroje, jejichž zapojení by v budoucnu měly mezinárodní organizace zvážit.
Při souboji s ebolou jsme měli jedinečnou příležitost zamyslet se nad tím, v čem se můžeme poučit z přístupu, s jakým na situaci Západoafričané zareagovali.
Jak bychom propuknutí epidemie zvládali v našem západním světě, kde je jedinec často důležitější než komunita a materiální hodnoty jsou ceněné nade vše?
Dokázali bychom našim pacientům a sousedům ukázat takovou sílu a altruismus?