{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Blog ze Středozemního moře: Volání o pomoc
Dr. Erna Rijnierse pracuje v pětičlenném lékařském týmy na palubě lodi MY Phoenix. Lékaři bez hranic spolu s posádkou organizace MOAS na této lodi vyrazili 2. května 2015 do Středozemního moře pomáhat lidem v nouzi. Tým na lodi vyhledává a zachraňuje lidi na útěku, kteří podstupují nebezpečnou cestu přes Středozemní moře ve snaze dostat se do Evropy.
Blog ze Středozemního moře: Volání o pomoc
26. května 2015
Když jsme během naší záchranné operace poprvé dorazili k plavidlu v ohrožení, sahala voda lidem na palubě už po kotníky. Za pár hodin by se loď potopila a všichni by utonuli. Tahle mise se od mých předchozích , kdy jsem s Lékaři bez hranic spolupracovala v Jižním Súdánu a východním Kongu hodně liší. Tady víte, že pokud lidem v nouzi nepomůžete hned, určitě zemřou.
Záchranné operace koordinuje italská pobřežní stráž. Když zaznamená volání o pomoc, vyšle zprávu a nejbližší záchranná loď pak vyrazí na místo. Tentokrát jsme to byli my. K souřadnicím lodi v nouzi se vydal tým, včetně jednoho zdravotníka, na člunu pomoci k lidem v ohrožení.
Na místě jsme narazili na rybářskou loď, na které se na velmi malém prostoru těsnalo 369 lidí. Nikdo neměl záchrannou vestu. Lidé na sebe byli tak strašně namačkaní, že někteří měli vážné křeče v končetinách, protože stáli ve stejné pozici spoustu hodin. Neměli se zkrátka kam posadit.
Všem jsme rozdali záchranné vesty a na nafukovacím člunu jsme je po skupinkách převezli na naši záchrannou loď MY Phoenix.
Nejdřív ze všeho jsme všem zachráněným změřili teplotu. Ty nejzranitelnější – včetně starých lidí, nemocných, žen a dětí – jsme poslali na spodní palubu. Zdraví silní muži zůstali na horní palubě. Každý dostal záchrannou sadu: ručník, kombinézu pro zahřátí, dvě láhve vody a balíček výživných sušenek. Ti, kdo ho potřebovali, dostali suché oblečení. Na lodi samozřejmě máme také dobře vybavené toalety s tekoucí vodou a umývárny.
Spousta zachráněných trpí podchlazením. Zatím jsme naštěstí měli jen několik pacientů v kritickém zdravotním stavu. Jsme ale připravení na všechno. Můžeme provádět kardiopulmonální resuscitaci, máme mechanický ventilátor, monitory a podmínky pro bezpečné porody. Mezi prvními zachráněnými bylo osm těhotných žen. Jedna byla v osmém měsíci a celou noc cítila, jak její dítě kope. Byla jsem připravená, ale dítě zatím ne. Snad to tak bylo lepší.
Na nebezpečnou cestu přes moře se nevydávají jen mladí muži. Uprchlíci na moři jsou lidé všech věkových skupin a pocházejí z různých částí světa. Jsou mezi nimi těhotné ženy, staří lidé, někdy i celé rodiny s malými dětmi. Můžete z toho odhadnout, v jaké situaci jsou lidé na útěku. Pokud jste rodič dvou malých dětí a přesto dobrovolně vstoupíte na vratkou dřevěnou bárku – pokud jste ochotní podstoupit takové riziko, pak jste opravdu zoufalí. A to naši pacienti jsou. Nevidí jinou možnost jak si zajistit bezpečí nebo slušný život.
Ošetřovala jsem pacienty se starými zlomeninami i ty, kterým někdo vymlátil zuby. Každý zachráněný má svůj příběh, stejně jako lidé, kterým jsem pomáhala v Jižním Súdánu nebo Středoafrické republice. To, co prožili lidé na lodích, je ale ještě strašnější. Ve svých domovských zemích poznali války, násilí nebo totální nedostatek svobody a sociální jistoty.
Mluvila jsem s jednou rodinou Syřanů. Se skupinou mladíků ze Somálska. S dvěma mladými bratry z Nigérie. S mladou ženou z Eritrey, která měla na výběr jen mezi doživotní vojenskou službou, nebo vězením. Všichni věděli, že doma nemohli zůstat. Raději by zemřeli.
Lidé o uprchlících mluví, jako by byli jen oportunisti hledající štěstí. Tito lidé ale neprchají přes Středozemní moře z lenosti. Nechat všechny a všechno za sebou není nic oportunistického.
Můžete snad nečinně stát a dívat se, jak se tito lidé topí na cestě za svobodou? My zkrátka nemůžeme. Je správné, že jsme se vydali na moře, kde pátráme po lidech v ohrožení a zachraňujeme je? Někdo říká, že bychom neměli. A třeba mají pravdu. Dokud ale budou lidé trpět na moři, budeme mít dobrý důvod, proč být tady. Pro mě coby lékaře a humanitárního pracovníka je to povinnost.
Spousta z 369 lidí zachráněných během naší první operace mi vyprávěla, že se na naší palubě poprvé po strašně dlouhé době cítili tak bezpečně, že dokázali usnout. Pro mnohé z nich to také bylo poprvé po mnoha měsících, možná letech, co viděli doktora.
Po první akci jsme zachráněné převezli do Pozzalla na sicilském pobřeží. Tam se o ně dál postaraly italské úřady.
Uprchlíky čeká poté, co znovu vkročí na pevninu, nejistá budoucnost. Po záchraně na moři jsou neobvykle šťastní a vděční. Podávají vám ruce a chtějí vás líbat na tvář. Jen se ale přiblížíme k pobřeží, ztichnou. Prošli si už spoustou hrůz a jejich cesta ještě zdaleka nekončí.
A já? Dřív jsem moře milovala. Myslím, že už se na něj ale nedokážu dívat stejnýma očima.
