06 Led 15 15 Zář 17

Blog ze Středoafrické republiky: Zázraky se stávají jen někdy

Alison Criado-Perez

Alison Criado-Perez je britská zdravotní sestra. Když její tři děti dospěly, začala v roce 2007 pracovat s Lékaři bez hranic. Splnila si tak dávný sen o spolupráci s humanitární organizací. Alison už mise Lékařů bez hranic zavedly na různá odlehlá místa světa: do jihoafrických deštných pralesů, na frontovou linii konfliktu v Libyi, do uprchlických táborů v Jižním Súdánu nebo do D. R. Kongo v rámci očkovacích kampaní.

 

Zázraky se stávají jen někdy

2. května 2014

Zázraky se bohužel stávají jen někdy, proto to jsou taky zázraky. Jedno drobné dítě zrovna včera zázrak potřebovalo. Matka nám přinesla teprve dvouměsíční holčičku s dýchacími obtížemi. Její hrudníček se zvedal jen těžce a co pár minut se rozkašlala suchým štěkavým kašlem, který ji svíral několik dalších minut.

„Je to černý kašel,“ řekla naše lékařka Ana. Ona už ho dřív viděla, já ale poprvé. Dali jsme malé Merline všechnu léčbu, kterou potřebovala, a zapnuli kyslíkový koncentrátor. Vyklidili jsme část oddělení, aby mohla zůstat v izolaci, a nechali jsme ji spát. Přes noc nám zbyly jen modlitby.

Ráno už Merline nebyla mezi námi. Potvrdilo mi to důležitost, jakou má naše očkovací kampaň, kterou na klinice provádíme. Náš malý tým dokázal za týden očkovat 1.500 dětí mladších dvou let. Právě černý kašel je jednou z nemocí, před kterými je chráníme.


Konflikt v Bangui se trochu uklidnil. Ke střelbě sice občas dochází, ale na pohotovosti už přijímáme méně pacientů. Nemocnici jsme předali zpět do rukou ministerstva zdravotnictví, pomáhá mu jiná humanitární organizace.

Začínáme se zaměřovat na aktivity v nitru Bangui a na klinice v jednom z táborů na severu města. V prosinci 2013 ho tu otevřeli salesiánští kněží. 40-50 tisíc lidí z okolí tu našlo útočiště v době nejhorších bojů mezi milicemi Séléka a anti-balaka. Mnozí z nich už se vrátili domů, ale 20 tisíc lidí dál v táboře zůstává. Bojí se vrátit do oblastí, kde se stále válčí.

Takže poté, co jsem pevně uchopila jeden úkol, jsem si v minulém týdnu musela zvyknout na úplně jinou práci. Moje předchůdkyně právě odjížděla, měla jsem jen dva dny na to, abych všechno pochytila.

První den to byl pěkný chaos. Přijela jsem v den výživového programu pro mírně podvyživené děti – na kliniku dorazilo kolem 200 dětí mladších 5 let. Navíc to byl první den očkovací kampaně, tudíž jsme měli na starost navíc 250 nemluvňat. Byla to pěkná fuška zároveň organizovat proudění pacientů, zapracovat nový očkovací tým a v tu samou chvíli se učit, jak výživový program funguje, abych si ho mohla vzít na starost.

Vedle toho všeho mě zdravotní sestra Mila, kterou jsem nahrazovala, provedla zbytkem kliniky. Ta má kromě ambulantní části i hospitalizační oddělení s devíti lůžky i malou sekci pro pohotovostní příjmy a stále plné mateřské oddělení. Mnohé matky přicházejí z velké dálky, aby zde porodily.

Byla jsem trochu nervózní z přesunu na kliniku kvůli bezpečnostním rizikům. Zhruba před týdnem došlo nedaleko k incidentu, po němž dorazilo devět postřelených pacientů. Všechny přesuny autem pak nebyly možné a hrozilo, že personál bude na noc muset zůstat na klinice. Situace se naštěstí uklidnila před večerkou, takže se pracovníci kliniky mohli vrátit na základnu.

Prostě samé nové výzvy – uvidíme, jak se s nimi poperu. Vedoucí lékař kliniky, velmi zkušený a klidný, právě skončil misi, takže máme nový lékařský tým. Převzala jsem pozici tzv. Ústředního lékařského poradce. To znamená, že bude řešení problémů na mně. Nebude to jen tak.

Právě teď tu máme další dítě, o které se bojíme. Malá Mbetimale se před dvaceti dny předčasně narodila HIV pozitivní matce. Ta při porodu zemřela, noci na klinice s Mbetimale tráví její otec. Dívenka váží jen něco přes dvě kila a je zázrak, že přežila tak dlouho. Zdálo se to nemožné, ale je to bojovnice. Snad jí síly vydrží…

{{{ labels.morehistories }}}