Blog ze Sierra Leone: Záblesk naděje v přítmí smrti

Alison Criado-Perez

• O blogerce a další blogy

Záblesk naděje v přítmí smrti

6. ledna 2015

Šance na přežití… to je to, co nabízíme pacientům s ebolou ve venkovské oblasti kolem Magburaky, kde jsme zhruba před dvěma týdny otevřeli naše nové centrum na léčbu eboly.

Od té doby jsme už přijali desítky pacientů. Mnozí přicházejí sami, znepokojeni podezřelými příznaky. Více jich ale přiváží z jiných center sanitky. U některých už se nákaza ebolou potvrdila, ostatní podstoupili vyšetření a případně byli v izolaci, zatímco jsme čekali, než z laboratoře přijdou výsledky krevních testů.

Díky tomu, že se na výsledky čeká jen pár hodin, ušetří kanadská laboratoř Winnipeg uvnitř našeho centra několik dní nejistoty a obav těm šťastlivcům, kteří se mohou s negativním výsledkem vrátit domů. Jsou osvobozeni od této děsivé nemoci a s sebou dostanou potvrzení o tom, že ebolu nikdy neměli. Tím se vyvarují stigmatu, jež si s sebou bohužel odnášejí pacienti, kteří ebolu přežili.

Ale pacienti, kteří přežijí… to je to, na co čekáme. Mnoho lidí k nám přijde v pokročilém stádiu nemoci, kdy už je nemůžeme zachránit. Můžeme jim nabídnout úlevu od bolesti, dobrou stravu, pokud jsou schopni jíst, nebo rehydrataci, pokud jíst nemohou. Můžeme lidem poskytnout preventivní léčbu jiných nemocí, například malárie. Poradenství jim také nabídnou naši psychologové, kteří spolu s týmem pro zdravotnickou osvětu dělají všechno možné, aby vyhledali rodinné příslušníky pacientů a předešli tak jejich „zmizení“, k němuž dochází tak často.

A my můžeme pacientům nabídnout alespoň nějakou důstojnost, jak v životě, tak při umírání. Právě umírání mě hluboce zasahuje. Každé úmrtí pacienta je smutná událost. Opravdu silně se mě dotkl případ osmnáctileté dívky jménem Asata. Jednoho odpoledne mi během služby řekl vedoucí našeho týmů psychologů, že se Asata loučila s matkou, protože si uvědomovala, že umírá. Asata, její matka a bratr byli všichni ve stejném stanu pro pacienty s potvrzenou nákazou. Otec rodiny už zemřel. Tahle nemoc ničí celé rodiny.

Následující ráno, kdy jsem přišla do práce, vypadala její matka Fatmata unaveně a zkroušeně. „Asata v noci zemřela,“ řekla mi. Fatmata musí přemýšlet nad tím, jestli je její syn další na řadě – nebo jestli ona sama nemoci podlehne. Zatím se zdá, že je silná. Musíme doufat, že zbytek rodiny zachráníme.

Přes veškeré naše úsilí jsme nemohli zachránit další pacienty: Mabinty a Ibrahima. Minulou noc jsem poprvé po mnoha letech sloužila dvanáctihodinovou směnu. Myslela jsem, že to bude těžké, a že mi bude dělat problém zůstat vzhůru i přes studený noční vzduch, který byl kolem nás. Mezi vizitami jsme seděli venku před stany ve vysoce rizikové zóně a oblékali si ochranné oděvy, abychom pacienty mohli sledovat a pomáhat jim. Po fyzické stránce to v porovnání s tou emocionální bylo velmi jednoduché. Mabinty a Ibrahim zemřeli v brzkých hodinách, jen pár hodin po sobě. Během více než deseti let, co spolupracuji s Lékaři bez hranic jako zdravotní sestra, jsem viděla zemřít mnoho lidí. Samozřejmě je to vždy velmi smutné. Ale smrt způsobená ebolou je vážně děsivá.

Když Ibrahim před pár dny začal krvácet z úst, zeptala jsem se velmi zkušené kolegyně, zda mohou lidé, kteří již začali krvácet, ebolu přežít. Jen málokdy, odpověděla mi. Věděla jsem, že se blíží konec. Pomáhala jsem mu vyplachovat krev z úst, aby se mu lépe pilo a dívala jsem se mu do očí. Vytvořil se mezi námi lidský kontakt. Dnes byl jeho pohled vzdálený a měl nepřítomný výraz – ten kontakt se vytratil. Víceméně jsem byla smířená s tím, že je Ibrahimova smrt nevyhnutelná, ale když jsem o pár hodin později potvrzovala jeho úmrtí, bylo to i tak bolestivé.

Bylo to stejné jako s Mabinty, jejíž smrt jsem musela potvrdit jen o chvíli později, když jsem s týmem přišla rozdat léky. Zjistila jsem, že se její tělo sesunulo z dříve udržované pozice. Mabinty také krvácela a měla problémy s dýcháním. Navždy budu vděčná kolegyni Marlieke, která k ní spolu s jedním z našich místních spolupracovníků přišla o hodinu dříve a starala se o její pohodlí. Pro ty, kdo umírají, je to vše, co můžeme dělat. Mabinty zemřela sama, neměla u sebe nikoho z  rodiny. Doufám, že i přesto, že jsme pro ni byli cizí lidé ve žlutých kosmonautských oblecích, se jí díky nám v posledních chvílích alespoň trochu ulevilo.

Peter Casaer/MSF

Člen Lékařů bez hranic vhazuje potřebné věci kolegovi v rizikové zóně ebolového centra, aby předešel kontaktu.

Nechci, aby tenhle článek byl jenom o smrti a o umírání, o negativních věcech. Jsou tu i šťastné chvíle, jako třeba nečekané setkání dvou bratrů. Sedmiletý Alie byl spolu se svým strýcem přijat do oddělení pro pacienty s podezřením na nákazu zhruba před jedním dnem. Když jsem následující ráno přišla do práce, byl Alie sám. „Jeho strýc zemřel včera v noci,“ řekli mi. Takže malý Alie teď nikoho neměl. Potom se ale jedenáctiletý Abdulia, který seděl venku před stanem pro pacienty s potvrzenou nákazou, podíval přes plot a uviděl Alieho. „To je můj bráška!“ vykřikl v úžasu. Mohli si tedy spolu povídat. A když Abdulia svému bratrovi záviděl velké lesklé rádio, které dostal od týmu psychologů, museli jsme jedno dát samozřejmě i jemu. Teď jen musíme doufat, že výsledky Alieho krevních testů nepotvrdí nákazu, a že Abduliovi pomůžeme nad ebolou zvítězit.

Máme tady také stan pro pacienty, kteří jsou téměř vyléčení – nekrvácí a jejich stav se každým dnem zlepšuje. „Rád bych se přestěhoval do toho druhého stanu,“ řekl mi Mohammed dnes ráno. „Pročpak?“ zeptala jsem se ho. Čekala jsem, že mi odpoví, že chce jinam, protože je momentálně ve stanu, kde zemřeli Ibrahim a Mabinty. „Protože už je mi líp,“ řekl s jistotou. Doufám, že ho dnes budeme moci přemístit.

Další pozitivní věc je také to, že Mabinty a Ibrahim umřeli u nás, což znamená, že několik jejich příbuzných, kteří by se o ně jinak starali, se vyhnulo kontaktu s vysoce nakažlivou ebolou a tím pádem se nezařadí mezi její oběti. Rodiny se nejspíš nebudou moci zúčastnit pohřbu. Vyhnou se ale tradičním pohřebním praktikám, které vedou k desítkám dalších úmrtí. To je zpráva, kterou se snažíme šířit, jak nejvíc je to možné. Uděláme vše, co můžeme, abychom rodinám sdělili, kde se hrob nachází, a ony je tak mohly navštívit a uctít památku svých blízkých.

Nakonec je tohle nejvíc, co můžeme udělat. Nabídnout šanci na přežití, a když přežití není možné, tak se postaráme o to, aby člověk odešel důstojně a se soucitem.

POZOR, ŽHAVÁ NOVINKA! Dnes jsme propustili našeho prvního vyléčeného pacienta! Tuhle ženu jsme přijmuli v den, kdy jsme naše ebolové centrum otevírali. Výsledky testů ukazovaly na velké množství viru v krvi. Teď, o čtrnáct dní později, jsou její testy negativní a může se vrátit ke své rodině, přátelům a komunitě jako někdo, kdo přežil ebolu. Celé centrum v Magburace slaví!

Jména všech pacientů byla v zájmu zachování soukromí změněna.

• Vše o ebole: historie, příznaky, léčba, ...