Blog z Jižního Súdánu: První případ

Lanice Jones

Lanice jones je kanadská rodinná lékařka, která zatím vyjela na dvě mise Lékařů bez hranic. Po první misi v Pákistánu vyrazila na druhou do Jižního Súdánu, kde pracuje jako zdravotní poradkyně v uprchlickém táboře Yida.

• O blogerce a další blogy

První případ

12. ledna 2015

Do Juby jsem přijela po dvou náročných dnech, kdy jsem procházela školením o mé nové pozici zdravotního poradce v uprchlickém táboře v Yida, který se nachází na severní hranici Jižního Súdánu. V neděli, což byl můj odpočinkový den, předtím než jsem se vydala na sever, mě požádali o pomoc s péčí jednoho o chlapce. Dorazil k nám letadlem Lékařů bez hranic z projektu nedaleko toho našeho.

Neumíte si představit, jak jsem byla hrdá na to, že jsem byla součástí našeho nového týmu. Bylo úžasné obléct si symbolické tričko Lékařů bez hranic, vzít si stetoskop a spolu s vedoucím mise a dalšími dvěma členy týmu vejít do ambulance. Na letišti jsme si vyjednali přístup na místo příletu, a jakmile naše malé bílé letadlo přistálo, pustili jsme se do práce.

Naše zdravotní sestra Jillian z městečka Old Fangak chlapci poskytla ukázkovou péči, takže byl malý pacient stabilní a v pohodlí. Po příletu se ujala chlapcovy matky ‒ bosé hubené ženy, která svírala hrubou látkovou tašku i ve chvíli, kdy tým nakládal chlapce do sanitky. Sestřička ulehčovala situaci ženě, která nikdy předtím neopustila buš.

Yann Libessart/MSF

Terénní vůz Lékařů bez hranic v uprchlickém táboře Yida.

Na cestě do soukromé nemocnice, kde nás již očekávali, nám Jillian nastínila chlapcův příběh. Před třemi dny ho nabral býk a jeho rodina ho nesla dva dny, než s ním dorazila do našeho centra v Old Fangaku. Jillian se vzbudila v 6:30 ráno, když ji žádali o pomoc. Chlapec byl kvůli sepsi, dehydrataci a bolesti na pokraji smrti. Lékařský tým se ho snažil stabilizovat podáváním intravenózních tekutin, antibiotik a analgetik. Pacient se z toho nakonec dostal, ale letadlo ho nemohlo vyzvednout až do následujícího dne. Jillian dokončila své vyprávění ve chvíli, kdy jsme zastavili u soukromé nemocnice v Jubě, která souhlasila s přijmutím chlapce.

Potkali jsme se s chirurgem, ale jelikož se Jillian šla prospat, zprávu jsem sálovému personálu podávala já. Chirurg jemně odstranil obvaz, pod nímž vykouklo částečně odumřelé střevo vytlačené z  rány. Sloužící lékař si s takovým případem nedokázal poradit, ale pomohl nám sehnat jiného chirurga, aby zhodnotil, zda můžeme pacienta převézt do Centrální fakultní nemocnice. Naložili jsme chlapce spolu s jeho matkou do našeho džípu a vyrazili zpátky na silnici.

Pohotovost ve fakultní nemocnici byla plná zmatku, v místnosti bylo dvacet pacientů, jedné ženě právě dávali sádru a na zemi leželi dva pacienti. Chlapce jsme položili na volnou postel a pak začala noční můra, když jsme se snažili dostat věci do pohybu.

Předtím, než jsme mohli na operační sál, jsme museli mít dostatek krve. Mladý lékař, který měl na starost raněné, nás nasměroval do laboratoře, kde testovali krev chlapcovy matky na malárii a jiné nemoci. Její krev nebyla infikovaná a krevní skupina se shodovala s krevní skupinou jejího syna. Předtím, než jí v laboratoři mohli krev odebrat, se ale musela najíst.

Žádný problém, myslela jsem si, když jsem si všimla nedalekého obchodůdku s pečivem, ovocem a vodou. Nakoupila jsem jídlo pro matku a ona ho rychle snědla, zatímco přešlapovala vedle svého syna. Slunce pomalu směřovalo na západ a my jsme se vydali zpátky do laboratoře, kde se se mnou čtyři laboratorní technici hádali, že matka nejedla správné jídlo. Každý, kdo chce v Jižním Súdánu darovat krev, musí před odběrem sníst nějaké maso. Vedoucí laboratorních techniků mě nakonec dovedl do restaurace přes ulici, kde jsem za pět dolarů koupila misku kuřete – vhodný pokrm.

Yann Libessart/MSF

Pacienti ve frontě při očkovací kampani Lékařů bez hranic v táboře Yida.

Šla jsem zpátky do laboratoře, kde matka darovala půl litru krve. Pak jsem se vydala najít mladého lékaře, abych mu oznámila, že již máme krev k dispozici. V tomto okamžiku už se slunce schovávalo za horizont. „V čem je problém?“ zeptala jsem se.

„Vedoucí chirurg tady není. Pochází z daleka.“ Mladý lékař změnil svůj výraz, chápal naléhavost případu, ale nemohl nám nijak pomoci.

Dali jsme chlapci nitrožilně zbytek antibiotik a analgetik a zdráhali jsme se odejít, ale nezbylo nám nic jiného.

Při příjezdu do Yidy jsem dostala nové informace. Vedoucí mise ochotně informovala našeho projektového koordinátora o stavu malého pacienta – už podstoupil operaci a daří se mu dobře. A tak jsem svou šestiměsíční misi mohla začít s klidnějším pocitem…