03 Pro 13 15 Zář 17

Blog z Filipín: Rušná klinika na Guiuanu

Caroline Van Nespen působí s Lékaři bez hranic na Filipínách jako komunikační pracovnice. Pracuje v blízkosti zdravotníků i pacientů, jejichž příběhy spolu s fotografiemi z místa katastrofy sdílí ve svém blogu.

Dneska jsem se vyspala dobře, i když nám celou noc bušil na stan déšť. Rychle do sebe házím kafe a ještě celá rozcuchaná vyrážím do našich nemocničních stanů.

Ošetřujeme stovky pacientů denně

Lékařské týmy už mají plné ruce práce s vyšetřováním pacientů a jejich léčbou. Jedna filipínská sestra mi řekla, že se v noci narodilo dítě. Matku už nebyl čas převézt do nemocnice, a tak jí naši zdravotníci asistovali u porodu přímo na místě a až potom ji převezli sem. Oběma se vede dobře…

© Caroline Van Nespen/MSF

Opouštím nemocnici a vydávám se do zdravotního střediska Lékařů bez hranic, kde poskytujeme léčbu dalším několika stovkám pacientů. V tuhle hodinu na ulicích vždycky lije, takže nikde není ani živáčka. Říkám si, kam se poděli všichni ti lidé, kterých byly ulice včera plné. Půlka z nich musela opustit své domovy a najít útočiště v evakuačních centrech (obvykle ve školách nebo budovách, jejichž střechy teď chrání umělohmotné plachty). Jiní město opustili a vydali se do oblastí, které tajfun Haiyan nezasáhl tak silně – do Manily nebo Cebu.

© Caroline Van Nespen/MSFNa klinice už je taky pořádně rušno. Lékaři a sestry z řad Lékařů bez hranic spolu s filipínskými sestřičkami tu pravidelně ošetří až 300 pacientů denně. Švédská lékařka Lisa ošetřuje muže, který přišel o dva prsty. Na vedlejším vyšetřovacím lůžku leží chlapec v zakrváceném tričku. Poranil se, když si hrál s nožem v kuchyni.

„Stává se hodně domácích nehod. Domy jsou obrácené vzhůru nohama a předměty, ke kterým se děti normálně nedostanou, leží jen tak na podlaze. Všude číhá spousta nebezpečí,“ vysvětluje mi náš chirurg Johaan.

Rány na těle i na duši

Mezitím psycholožka Luana v další místnosti poskytuje podporu lidem zasaženým katastrofou. „Je důležité, aby pochopili, že trauma, které prožili, může ovlivnit jejich každodenní životy. Lidé ztrácejí chuť k jídlu, mají opakovaně bolesti hlavy nebo pocit, že potřebují být o samotě – to všechno jsou normální reakce. Snažím se jim ukázat postupy, jak překonat tuhle tvrdou zkoušku a postupně se vrátit k normálnímu životu. Je důležité, aby věděli, že nejsou sami.“ Luana kromě skupinové terapie poskytuje zájemcům také individuální konzultace.

Je už čas, abych opustila kliniku. Jsem v dobré náladě před odletem helikoptérou zpátky do Cebu. Ta přepravuje pracovníky Lékařů bez hranic a zdravotnické vybavení. Jenže déšť ne a ne ustat a já pochybuji, že vrtulník už přistál… nějak se mi to nelíbí.

Zatímco čekám na přistávací ploše (což je vlastně louka vedle nemocnice), někdo ke mně přichází. Je to Gerry, učitel ze Samarské univerzity, otec tří dětí ve věku 11, 9 a 5 let. Zve mě na prohlídku svého pracoviště – vlastně toho, co z něj zbylo.

© Caroline Van Nespen/MSFKdyž se dozvídám, že to vrtulník to teď nezvládne (musel se vrátit po vynuceném nouzovém přistání), tak jeho nabídku přijímám. Gerry mě veze na mopedu napříč městem. Prodíráme se neutuchajícím lijákem. Připadám si, jako bych jela vybombardovaným městem. Výjimkou není ani univerzita – to, co z ní zbylo, je jedna velká apokalypsa. Nikde ani náznak střech nebo zdí, jen podle převrácených lavic poznáte, že tu dřív stála škola. Jediná část budovy, která víceméně stojí, se změnila na evakuačním centrum.

Jak vyrůstá uprchlický tábor

Desítky lidí tu žijí bez přístupu k čisté vodě a ve špatných hygienických podmínkách. Procházíme přes bývalý kampus k několika hektarům volné země. Už tu stojí několik stanů a další se právě staví. Gerry mi vysvětluje, že tu nyní žije padesát rodin a brzy se k nim připojí pár stovek dalších.

Lékaři bez hranic mají na Filipínách kolem 200 zahraničních spolupracovníků. Lékařské týmy poskytují denně stovky vyšetření. Kromě ambulantní péče poskytují Lékaři bez hranic i psychologickou podporu zasaženému obyvatelstvu a provozují mobilní kliniky. Postavili také nafukovací polní nemocnici v Taclobanu a stanové nemocnice na třech dalších místech. Odborníci na zajištění vody a sanitace zásobují obyvatele pitnou vodou - distribuují ji v cisternách a poskytují prostředky pro vyčištění vody.

© Caroline Van Nespen/MSF

Poznávám stany, které mi včera ukazoval Jean, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Guiuanu.

„Tyhle stany mají mezi 19 a 27 čtverečními metry,“ vysvětloval mi Jean. „Když jsme je v jedné čtvrti začali distribuovat, byly hned plné. V každém v noci přespávalo dvacet až třicet lidí. Tyhle stany jsou jediné místo, kam se můžou na noc schovat. Budeme jich distribuovat víc a máme i místa, kde jich je možné postavit stovky. Pak začneme s budováním latrín a zajištěním pitné vody.“

Najednou mi dojde, že tu před mýma očima vyrůstá opravdový uprchlický tábor. Tohle dočasné řešení umožňuje místním lidem zůstat v suchu a dostat se k pitné vodě. Tím se sníží riziko infekcí dýchacích cest, průjmových onemocnění atd. Gerryho hlas mě vytrhne z myšlenek – zve mě, abych se podívala, co zbylo z jeho domu.

Domy zmizelé beze stopy

Za deset minut na mopedu jsme na místě. „Tady stál náš dům, než přišel tajfun,“ říká Gerry. Ať se dívám sebelíp, nikde nevidím ani náznak budovy. Na zemi leží jen nábytek, spotřebiče a oblečení. To jsou jediné stopy, co po domě zbyly.

Je to neuvěřitelné! Jako by jeřáb popadl dům a odnesl ho. I když Gerry stále působí klidně a důstojně, na jeho hlase je poznat nával emocí. Jeho život je v troskách, nic mu nezbylo. Jeho rodina se ale zachránila. „To je to nejdůležitější,“ dodává Gerry s úsměvem. Po cestě do jejich dočasného útočiště mi ukazuje, kde přebývali poté, co tajfun Haiyan (kterému místní říkají Yolanda) zničil jejich dům – obyčejné umělohmotné plachty upevněné k zemi a kořenům spadlého stromu. Neumím si představit, jak tu Gerry se ženou a třemi dětmi mohli vydržet.

Později mi Gerry pyšně ukazuje jejich nové provizorní přístřeší, které pro rodinu narychlo zbudoval: je to chýše stojící na kůlech, vyrobená z umělohmotných plachet a prken. Žije v ní deset lidí.

Začíná se stmívat a je čas se rozloučit. Gerry mi jako suvenýr podává svou občanku. „Už ji nepotřebuju,“ říká. Když se podívám na fotku, dochází mi, jak těžce tohoto muže zasáhly současné události – jako by za dva týdny zestárl o deset let.

Říká mi něco, o čem jsem se už přesvědčila sama. Filipínci jsou odolní lidé, zvyklí na přírodní katastrofy. Tentokrát je ale situace jiná, následky tajfunu jsou daleko horší, než obvykle.

© Caroline Van Nespen/MSF

Zdá se, že se světová média čím dál tím méně zajímají o situaci na Filipínách. Nejspíš je to proto, že je počet mrtvých o něco méně „působivý“, než se původně předpokládalo.

Jak může někdo katastrofu poměřovat podle počtu lidí, kteří zahynuli? S něčím takovým nemůžu souhlasit. Filipínci o příchodu tajfunu věděli, byli připravení. Utíkali před ním, jak jen mohli. Přišli ale o všechno.

Bude trvat měsíce a možná roky, než se život zdejších lidí aspoň přibližně vrátí do starých kolejí. A to jen pokud někdo pomůže lidem zpátky na nohy.

Guiuan, Filipíny, 21. 11. 2013

{{{ labels.morehistories }}}