Blog z Filipín: Na cestě s mobilní klinikou

Lékaři bez hranic na Filipínách vyjíždějí s mobilními klinikami na mnoho míst, kam se jen těžko dostává pomoc a kde někteří lidé nemají žádný přístup ke zdravotní péči. Jen na ostrově Leyte poskytují mobilní týmy kolem 300 vyšetření denně.

Dr. Tankred Stöbe, Filipíny, 25. 11. 2013

Dnes jsme vyjeli s mobilní klinikou na silně zasažené místo na okraji města Ormuc na ostrově Leyte. Dostaly se k nám zprávy, že rodiny, které tu žijí a obvykle se živí sběrem a recyklací odpadu, jsou po úderu tajfunu velice zranitelné. S týmem jsme viděli nejrůznější provizorní přístřešky, které si tamní obyvatelé poskrovnu postavili z trosek, když se smrtící bouře vzdálila. Bylo strašně smutné vidět, v jak nuzných podmínkách tito lidé žijí. Sotva měli jak obléci a nakrmit své děti.

Dr. Takred Stöbe na cestě s mobilní klinikou Lékařů bez hranic. Foto © Caroline Van Nespen/MSF

Ptal jsem se jich, kde se během bouře schovali. Bylo mi jasné, že žádný z těch přístřešků by úder tajfunu nepřestál. Ukázali mi starý zrezavělý náklaďák, ve kterém se schovali, dokud nejhorší bouře nepominula. Jiní se drželi kymácejících se banánovníků a další se přikryli igelitovými plachtami a lehli si na zem v naději, že tak přežijí. Byli překvapení, že vidí nás, neopálené cizince, kteří do tohohle města, natož jeho nejchudších částí, nikdy dřív nezavítali. Teď jsme tu najednou byli a nabízeli jsme jim bezplatnou zdravotní péči.

Lékaři bez hranic mají na Filipínách přes 200 zahraničních spolupracovníků. Kromě ambulantní péče poskytují i psychologickou podporu zasaženému obyvatelstvu a provozují mobilní kliniky. Postavili také nafukovací polní nemocnici v Taclobanu a stanové nemocnice na třech dalších místech.

Toho rána jsme ošetřili přes 60 pacientů, nejdřív venku přímo pod žhavým slunečním žárem. Když začalo pršet, přesunuli jsme se pod nově vztyčené střechy. Drtivá většina pacientů byly děti mladší pěti let. Po úderu tajfunu jich mnoho onemocnělo a všechny byly nastydlé. Některé taky trápily průjmy nebo je poranily poletující trosky. Když jsme odcházeli po ošetření všech, připadali jsme si jako členové téhle zvláštní, ale zato vřelé velké rodiny.

Pomoc při katastrofě není zrovna práce, kterou byste prokládali pořádným spánkem – copak to vůbec jde? Byl jsem šťastný, když jsem dostal v naší velmi prosté ubytovně pokoj. Sice tam nebyla elektřina, tekoucí voda, ani pořádné jídlo, ale většina lidí na Filipínách teď přespává v daleko horších podmínkách. Aspoň že tam bylo sucho, střecha nad naší částí budovy tajfun přestála.

Když jsem otevřel dveře, jako první mě uvítal šváb velký jako pěst, který seděl na posteli. No, tak aspoň nebudu sám. Nebyl to ale tenhle obrovský brouk, který mi nedal vyspat celou noc. Bylo to obrovské hejno moskytů, kteří si na mě přišli pochutnat a které jsem nestíhal zabíjet. Jestli někdy existovala šance chytit najednou malárii a horečku dangue, tak tohle byla ta moje.

Když jsem se ráno vzbudil, byl jsem zlámaný, nevyspalý a cítil jsem se hrozně. Poté, co jsem se zvedl z postele, našel jsem úplně rozmáčklého švába, který se nešťastně rozhodl nocovat pode mnou. Zato desítky moskytů přežili noc bez škrábnutí a už čekaly na dalšího hosta, aby jeho noc taky změnili v noční můru…

• Rozcestník zpráv o pomoci Lékařů bez hranic na Filipínách