Blog z Afghánistánu: Dobré věci přicházejí po třech

Ally Moebus

Ally Moebus je dětská zdravotní sestra z Austrálie. Na svou první misi Lékařů bez hranic vyjela do Afghánistánu, kde se zapojila do týmů v porodnici Dasht-e-Barchi v Kábulu.

• O blogerce a další blogy
   

Blog z Afghánistánu: Dobré věci přicházejí po třech

6. června 2015

Plná očekávání jsem nervózně postávala na operačním sále nemocnice v Dasht-e-Barchi. V Afghánistánu už jsem byla u spousty porodů - bylo jich daleko víc než za mou dosavadní kariéru zdravotní sestry v nemocnici terciální péče v Austrálii. Před šesti týdny bych si nedokázala představit, že budu součástí týmu, který se bude starat o trojčata. Ano, trojčata!

Dříve toho večera dorazila do nemocnice žena, která čekala právě takový přírůstek do rodiny. Jmenovala se Godsieh a měla už tři děti mladší 13 let. Byla to opravdu obdivuhodná žena: řídila také soukromou dívčí školu v Kundúzu na severu země. Vyprávěla nám, že pracovala, i když její břicho bylo stále větší, a odmítala si do poslední chvíle vzít volno.

Když se dozvěděla, že čeká trojčata, rozhodla se podstoupit pětihodinovou cestu do Kábulu, aby se dostala do porodnice Lékařů bez hranic v Dasht-e-Barchi. Někdo z příbuzných jí řekl, že tu poskytujeme kvalitní péči.

Když dorazila, měla vysoký tlak a v moči vysokou hladinu bílkoviny. Všechno ukazovalo na preeklampsii (poruchu tlaku vyvolanou těhotenstvím). Rozhodlo se, že v nejlepším zájmu matky i dětí bude provést císařský řez.

Celá nemocnice byla jako na jehlách. Přivedli jsme tu na svět už spousty dvojčat, ale trojčata ještě nikdy. Porodní asistentky se mohly přetrhnout, aby připravily dost vybavení pro příchod dětí na svět. Shromáždily prostěradla, resuscitační vybavení a dostatek léků. Na novorozenecké jednotce se to zatím hemžilo personálem. Museli jsme pro tři nové přírůstky najít nová lůžka.

MSF

Zdravotní sestra Ally a pediatr Jakob s trojčaty.

Anesteziologický tým na sále připravoval pacientku, porodnický tým si zatím do čista drbal ruce. My z novorozeneckého týmu jsme se snažili tvářit nad věcí a vyrovnaně, já tak ale rozhodně nevypadala. Chystala jsem vybavení a čekala na příchod dítěte č. 1 (které jsem měla mít na starost). V duchu jsem si procházela všechny možné scénáře. Měli bychom na novorozenecké jednotce dostatek vybavení, kdybychom dnes večer přijali další tři nemocné děti? Kam bychom je dali, kdybychom je všechny museli resuscitovat? (Máme jen jedno resuscitační lůžko a žádný stropní teplomet.)

Než jsem se nadála, bylo dítě č. 1 na světě. Byl to chlapec, vážil 2,1 kg a hlasitě se hlásil na svět. Asi nebyl příliš nadšený z předčasného porodu. Osušila jsem ho a ukázala matce.

Dítě č.  2 byl také chlapec. Vážil 1,8 kg a při příchodu na svět takový rámus nenadělal. Po chvilce na kyslíku se připojil ke svému bráškovi na novorozenecké jednotce.

Dítě č. 3 byla rozkošná dívenka. Vážila o trochu míň než její bratři, měla ale bojovného ducha (a je asi moje nejoblíbenější z trojčat).

Pár dní po porodu byla ohlášena jména dětí: chlapci se budou jmenovat Helal a Erbal a děvče Niguin. Celá rodina se na ně přišla do nemocnice podívat. Tři starší děti byli šťastné, že vidí své nové bratříčky a sestřičku – každý z nich si jednoho novorozence pochoval.

Všem předčasně narozeným dětem hrozí podchlazení, infekce a obtíže s dýcháním nebo krmením. Tyhle děti ale byly po 10 dnech všechny zdravé a mohli jsme je propustit.

U nás v Dasht-e-Barchi můžete klidně říct, že dobré věci přicházejí po třech (jak říká jedno anglické pořekadlo, pozn.).