BLOG: Všechno je o lidech

Lidé se mě často  ptají, proč jsem se „vzdala“ svého života v Německu. Proč se vzdávám pohodlí a vystavuji se nebezpečí v podobě války nebo nemocí. A proč pracuji pro Lékaře bez hranic?

Loni se můj život podstatně změnil. Samozřejmě se obejdu bez spousty věcí, to nejtěžší pro mě je odloučení od rodiny a přátel. Tolik toho ale získávám. Jedním z důvodů je, že má práce na misi je velice odlišná od mé práce zdravotní sestry v německé nemocnici. Moje působení v projektu je mnohem rozmanitější a mám větší odpovědnost, a to se mi líbí.

Lékaři bez hranic mi věří a podporují mě v každé minutě. Dokonce jsem díky odpovědnosti, kterou tu nesu, mnohem sebevědomější. Pomohlo mi to v osobní i profesionální rovině. Poznala jsem nové možnosti a perspektivy.

To nejcennější, co si mohu přát

Díky své práci poznávám každý den spoustu zajímavých lidí. Obohacují můj život. Hodně jsem se o sobě naučila díky místním kolegům a pacientům. Pochopila jsem, jak jsem v moha ohledech bohatá a jak bezpečný je můj život v Německu, kde mám vždy co jíst a pít a nechybí mi oblečení. Považovala jsem za samozřejmé, že když jsem nemocná, tak si mohu dojít k doktorovi nebo do nemocnice.

Na všech misích s Lékaři bez hranic mě vítali s otevřenou náručí. V práci jsem se setkala s radostí a oddaností. A to je ta nejcennější věc, kterou si můžu přát: spokojenost v práci a víra, že má každodenní práce může něco změnit. Když mám tohle, jsem šťastná ve svém osobním životě.

Život na misi

Samozřejmě, že životní podmínky v každém projektu jsou jiné. V Jižním Súdánu jsem bydlela s kolegyní ve stanu, zatímco v Sieře Leone máme vlastní pokoje a koupelny. Momentálně tu nejsou žádné nové případy eboly, ale Lékaři bez hranic kladou velký důraz na co nejlepší „security management“ – zajištění bezpečnosti. Pro mě to byla důležitá část při rozhodování se pro Lékaře bez hranic.

Miluji své malé království. Má postel je skvělá, na rozdíl od té, co jsem měla v Bentiu v Jižním Súdánu. Mám tady velkou postel s výbornou matrací. Koupelna je funkční, se sprchou a záchodem. Každý z nás sdílí s kolegou malý domeček s verandou, na které trávíme večery s hudbou a v dobré společnosti. Naše společné večery přesto netrvají příliš dlouho, zvláště v pracovním týdnu, protože jsme unaveni z práce.

O víkendu, od pátečního večera do pondělního rána, si užívám „návrat“ ke zbytku mezinárodního týmu ve městě Magburaka, kde se nachází naše základna a nejbližší velká nemocnice. V týdnu působím ve městečku Mile 91, kde žiju v malém domečku s americkou kolegyní, porodní asistentkou Maurou. Každá máme svůj pokoj, ve kterém je vždy příliš horko na to, abychom se opravdu dobře vyspaly.

Hluk ze silnice je vyčerpávající, ale společná káva v šest ráno trochu pomáhá. Užíváme si snídani na naší malé verandě, než odjedeme do zdravotního střediska.

MSF

Moje kolegyně Maura a já.

Až na 250 pacientů denně

Obvykle jde Maura přímo na ambulanci mateřského oddělení, zatímco já se setkávám s kolegy ze sierraleonského ministerstva zdravotnictví. Na našem malém oddělení navštěvujeme děti, které byly přes noc hospitalizovány. Musí se jim vydat nebo vyměnit léky, prodiskutovat další plány léčby. Když jsou stabilizovány, můžeme se rozhodnout, že děti přesuneme do nemocnice nedaleko Magburaky, která je vzdálená dvě hodiny.

Potom rychle zkontrolujeme a doplníme lékárničku  první pomoci, než  dorazí malí pacienti se svými matkami. Ve zdravotním středisku máme různá oddělení, včetně jednoho na vážení a měření dětí, na testování na malárii a také pohotovost. Rušný den už začal. Vyšetříme kolem 150 až 250 pacientů.

 V Mile 91 mám mnoho úkolů. Nemáme zde lékaře, který by vyšetřoval pacienty, společně s kolegou Petrem z ministerstva zdravotnictví jsem zodpovědná za to, aby vše hladce běželo. Náš zdravotní bratr Mohammed a další kolega z ministerstva zdravotnictví Michael vedou vyšetření a léčbu s naší podporou. Může tedy nastat situace, že jsem opakovaně vyrušena při své práci, abych se podívala na vážné případy nemocných dětí nebo na ojedinělá onemocnění, a poradila týmu s léčbou.

Vyrušení z rutiny

Denní vizity jsou dobrou příležitostí proto, abych svým kolegům pomohla vzdělávat se a rozvíjet své schopnosti. Mám možnost s nimi mluvit individuálně a objasnit důležité zdravotní problémy. Potřeby sester a asistentů se různí, realizujeme ale společná školení o průjmových onemocněních, plicních nemocech, malárii a hygieně. Jsem hrdá na to, kolik se mí kolegové naučili.

Uprostřed všeho přijíždějí akutní pacienti, o které musí být okamžitě postaráno. To naruší naši rutinu. Nyní je ale zdejší tým stabilní a dobře proškolený a opakovaná vyrušení zvládá velmi dobře.

Maura a já se snažíme trávit polední pauzu doma, abychom si udělaly opravdovou přestávku. Z bezpečnostních důvodů nesmíme řídit, řidič nás tedy odveze domů, kde opět nabereme síly díky výtečnému obědu na verandě. Často diskutujeme o tom, co jsme zažily, abychom to dostaly z hlavy. Mauřiny případy často zahrnují těhotné ženy v kritickém stavu a komplikované porody. Obdivuji ji za to, pracuje totiž téměř bez odpočinku. Mateřská úmrtnost v Sieře Leone je extrémně vysoká. Její práce je pro rodiny velice důležitá.

MSF

Nejdřív jsem na malárii testovala miminko. Když chlapeček, který stál opodál, viděl, že to je rychlé, přestal se bát a šel taky.

Bez důvěry v lidi, se kterými pracuješ, by to nefungovalo

Od Maury jsem se naučila hodně o porodnictví a je pro mne ctí pracovat s touto úžasnou ženou. Není to vždy jednoduché pracovat bok po boku několik měsíců a také spolu žít. Ale za ty měsíce se z nás staly dobré kolegyně, kamarádky, důvěrné přítelkyně.  A ve stresujícím zaměstnání potřebujete mít někoho po svém boku.

Sierra Leone je pro mě nádhernou zemí. Krajina je překrásná a nutí mě přemýšlet o tom, čím vším si země prošla. Po občanské válce byl zdravotní systém na dně, zdevastován, a proces obnovy byl velice pomalý. A pak přišla ebola.

Ebola zabila tolik lidí, zvláště zdravotníky. To ještě více oslabilo zdravotní systém. Mnozí lidé nemohli dostat pomoc, kterou potřebovali.

Ebola změnila rodinu

Na svůj tým jsem nesmírně hrdá, protože dělá vše pro to, aby pomohl své zemi, bez ohledu na složitou situaci. Přesto, že už nemáme případy eboly, pořád vidím její důsledky. Kolegyně ztratila kvůli této nemoci manžela a nyní je sama se šesti dětmi. Rodina se jí snaží všemi prostředky pomoci, ale největší břímě stejně nese sama. Pět let pracovala jako zdravotní sestra ve zdravotním středisku. Co jsem tady, neměla den volna nebo nemocenskou. Vždy je na místě, připravena pomáhat.

Napsala jsem toho hodně, ale myslím, že je jasné, proč to vše dělám: jsou to lidé, se kterými mohu být. Každý den mě učí býti vděčnou za to, co mám, a také, že někdy se život může velice náhle změnit.

Chcete pracovat s Lékaři bez hranic? Podívejte se, jaké profese hledáme.