© Sandra Smiley/MSF
22 Pro 15 01 Čvn 21

Blog: Tentokrát to není voják

Nad kopci se vznáší mlžný opar jako po horké sprše. Pod koly sanitky skřípe štěrk a auto protestuje, jak se kodrcáme po zničených cestách plných děr v městečku Masisi v provincii Severní Kivu. 

Náš tým dostal dnes ráno hlášení ze zdravotního střediska v Nyabiondo. Někdo tam byl postřelen a potřebuje okamžitý převoz do nemocnice, kterou Lékaři bez hranic podporují v Masisi. Abychom neztráceli čas, sanitka z Nyabiondo už vyrazila a máme se potkat na půl cesty.

Když se před námi terénní vůz objeví, v duchu se připravuji na to co, co mě čeká: nejspíš to bude voják z národní armády nebo z jedné z mnoha ozbrojených skupin, které v téhle oblasti operují. 

Tihle chlapi bývají tvrdý oříšek. Zocelení hoši, kteří strávili roky bojem v buši. V okamžiku, kdy jsou zranění, se však z vojáků stávají pacienti. A Lékaři bez hranic ošetří každého, kdo potřebuje pomoc, bez ohledu na to, jestli na někoho takový člověk střílel. 

Druhá sanitka se pomalu přibližuje, pak se otočí a zastaví. Řidič vyskočí a otevře zadní dveře. Tentokrát to ale není drsný, větrem ošlehaný voják, jakého jsem čekala. Vlastně to vůbec není voják. 

Je to dítě. Chlapec, kterému nemůže být víc než patnáct let. Má výraznou bradu, a přitom kulaté tváře, velké dlaně, a přitom hubené ruce. Jeho tvář a tělo se nachází na tom trapném pomezí mezi dětstvím a dospělostí. Má na sobě pánskou košili s límečkem, která plandá na jeho hubené postavě. Pod klíční kostí, kde mu vnikla do těla kulka, jasně vystupují tmavě rudé skvrny.

Chlapec je co nejrychleji přeložen do druhé sanitky. Zdravotní sestra Astrid a její kolega Jacques, vyzbrojeni teploměrem, stetoskopem a tlakoměrem, sledují životní funkce. 

Znovu se dáváme do pohybu, Jacques urgentnímu příjmu přes vysílačku diktuje údaje o chlapcově zdravotním stavu. Mluví věcně a nevzrušeně jazykem medicíny: Teplota 37 °C, 20 nádechů za minutu, tlak 120/60 mmHg. Slova, která volí, neprozrazují jeho starost o pacienta. Ale oči ano.

Chlapec se jmenuje Simweray. Je mu třináct. Minulou noc vnikli ozbrojenci do jeho domova ve vesnici asi 30 kilometrů odsud. Uvnitř jednou vystřelili. Kulka zasáhla Simweraye do hrudníku, ale předtím prolétla lebkou jeho bratra. Ten to nepřežil.

Přijíždíme zpátky na pohotovost. Simweraye převáží skrz dvojité dveře na oddělení, znovu kontrolují jeho životní funkce. Na pohotovosti zůstane na pozorování, dokud si lékaři a sestry nebudou jisti, že už je stabilizovaný a nehrozí žádné komplikace způsobené zraněním nebo prožitým šokem. Pak ho čeká několikatýdenní hospitalizace, při které se mu dostane následné lékařské a psychologické péče.

Později, když přemýšlím o té kulce, vybavují se mi historky, jak ocelové kyčelní klouby nebo zubní náhrady spustily detektory kovu na mezinárodních letištích. Zdá se ale, že možné problémy při mezikontinentálním letu jsou to poslední, co by tohoto chlapce trápilo. Stejně se neubráním zvědavosti: vyndají mu kulku z hrudníku, nebo tam zůstane?

Tým vysoce specializovaných chirurgů v Masisi by se prý mohl pokusit ji vyjmout. Kdyby se to udělalo, rána by se zcela zahojila a snížila by se pravděpodobnost možných komplikací v budoucnu. Vyndavat cizí předmět z hrudníku, z části těla, kde se nachází velké množství orgánů, tepen a žil, je však velmi riskantní. Může dojít k nenapravitelným škodám nebo dokonce k vykrvácení. 

Nechat kulku tam, kde je, je tím pádem mnohem menší riziko, než pokoušet se ji vytáhnout. Simweray včera přežil jen o vlásek a lékaři ho nechtějí vystavit takovému nebezpečí znova. 

Takže kulka zůstane tam, kde je. Stejně jako Simwerayovy vzpomínky na předešlou noc. Jak přepadli jeho domov, vyhrožovali rodině, jak mu zemřel bratr stejným výstřelem, který on sám přežil. Tyhle fyzické a psychické jizvy si ponese do konce života. 

Ale není jediný. Tolik lidí – mužů, žen a dětí – tady ve východním Kongu je vydáno napospas násilí. Ocitnou se v nesprávný čas na nesprávném místě a skončí tady, zraněni, v nemocniční posteli. 

A já se musím ptát: bude někdy ten příslovečný náboj odstraněn z příslovečného těla města Masisi? Skončí vůbec někdy tahle válka, nebo zůstane navždy skrytá někde pod povrchem? Bude těmto lidem někdy dopřán mír a bezpečí, aby mohli v klidu žít své životy a uzdravili se ze svých skrytých ran?

{{{ labels.morehistories }}}