Blog: Kdy bude další bombardování?

Logistický koordinátor, Australan Michael Hering, strávil šest měsíců na misi v tureckém Gaziantepu. Odtud na dálku pracoval v Sýrii. Lékaři bez hranic k podobnému řešení přistupují tam, kde není možné zajistit dostatečnou bezpečnost. Hering na svém blogu začátkem října popsal, jak taková práce vypadá.

V Sýrii jsou projekty kompletně personálně pokryté místními spolupracovníky, jelikož na hodně míst se zahraniční dobrovolníci dostanou jen velmi těžko. Byl jsem v pravidelném kontaktu s lidmi za hranicí, školil jsem zaměstnance, organizoval a reagoval na mimořádné události.

Když takhle úzce spolupracujete se Syřany, získáte dost přesnou představu o těžkostech, kterým čelí. Někteří ztratili příbuzné nebo jiné blízké. Říct, že to je hrozně zoufalá situace, je to nejmenší. Barelové bomby spadly na tržiště, na autobusové zastávky – na lidské životy se nebere ohled. Lidé v Sýrii nevědí, kdy bude další bombardování. Je to velmi nahodilé. Dost hrozné životní podmínky.

Odejít ze Sýrie je také hrozně těžké, a když se pro to rozhodnou, může to být velmi složité a nebezpečné, takže si myslím, že lidé se prostě cítí uvězněni. I okolní státy se potýkají s těžkostmi, s tím, jak do nich proudí mnoho uprchlíků.

Slyšel jsem příběhy lidí ze Sýrie, kteří mohli odejít, ale neudělali to, protože se rozhodli pomoci své zemi. Mezi takové lidi patří někteří naši pracovníci. Jsou velmi oddaní tomu, co děláme, protože můžou změnit jinak bezútěšnou situaci. Lidé jsou traumatizovaní, ale nějak jdou pořád dál, což je opravdu úžasné. Je velká čest s nimi pracovat.

Popáleninová nemocnice a zásobovací projekt

Jako koordinátor logistiků jsem řídil logistiku pro dva hlavní projekty v Sýrii. Jedním byla šestnáctilůžková nemocnice, kterou Lékaři bez hranic provozují v severní Sýrii, zaměřuje se na popáleniny a má pohotovostní příjem a operační sál. Nemocnice je personálně plně pokrytá Syřany a pro místní komunitu je nesmírně důležitá, protože se na popáleniny specializuje jako jediná v oblasti.

Druhý klíčový projekt byl zaměřený na zdravotní zásobování a logistickou podporu 22 místních zdravotnických zařízení, která Lékaři bez hranic přímo neprovozují, ale podporují. Ve skutečnosti byl tohle ten větší projekt, ve kterém jsme nemocnice na požádání zásobili zdravotními a hygienickými sadami i pohonnými hmotami.

Zajišťovali jsme také logistickou podporu, například dodávání náhradních dílů, které nemocnice potřebovaly, a doplňkovou podporu v průběhu mimořádných událostí, jako jsou bombardování a nálety. Řídil jsem celý dodavatelský řetězec pro tento projekt, takže jsem zajišťoval nákup a dovoz zásilek z Francie do Turecka a do zdravotnických zařízení v Sýrii. V Sýrii je pořád určitá limitovaná výroba, takže jsem byl schopen pořizovat i nějaké věci na místě.

Školení přes Skype

Velkou část mé práce tvořilo školení zaměstnanců na druhé straně hranice, nejčastěji přes Skype. Mnoho lidí ze Sýrie odešlo, včetně mnoha profesionálů. Mnoho našich lidí bylo velmi vzdělaných, ale neměli specifické logistické znalosti, proto bylo školení tak důležité. Možnosti vzdělání jsou teď v Sýrii dost omezené, takže jsme se snažili našim lidem skrze školení pomoci co nejvíc, jak to šlo.

Měl jsem velké štěstí, že můj asistent, logistik v Sýrii, mohl přijet do Turecka na školení osobně. To bylo úžasné. Trénink se zaměřil na všechny „logistické rodiny“ Lékařů bez hranic: Od vody a sanitace, přes elektrickou bezpečnost až po udržování vozového parku. Pracovali jsme také na systému správy biomedicínského vybavení, protože zdravotní zařízení, která podporujeme, mají spoustu takového vybavení, a to je potřeba udržovat.

Úžasný místní personál

Tohle byla moje šestá mise s Lékaři bez hranic, ale první, na které jsem pracoval v projektu řízeném na dálku.

Školení výborně ukázalo limity takového nastavení. Nemožnost vidět lidi tváří v tvář, nemožnost použít rekvizity nebo jiné nástroje pro výuku, to všechno věci značně ztěžovalo. Ale naši lidé byli úžasní, naprosto dokonalí, a díky tomu všechno běželo hladce a efektivně, omezením navzdory. Miloval jsem školení, hlavně proto, že jsem viděl, jak lidé velmi rychle rozvíjí své schopnosti. To byla největší odměna, kterou jsem na misi dostal.

Další neštěstí vzdáleného řízení je nemožnost navštívit lidi, se kterými spolupracujete a s nimiž toho tolik sdílíte. Byla to velmi dojemná mise, hlavně v tom, jaký tým jsme byli. Vytvoříte si hodně silná přátelská pouta a já jsem stále v kontaktu s některými lidmi, které jsem potkal.

Kdykoliv teď doma slyším o tom, co se děje v Sýrii, vybaví se mi lidé, které jsem potkal. Odsud z domova sleduji zprávy a doufám v to nejlepší pro Sýrii. Nezdá se, že by válka měla brzy skončit, ale já pořád věřím, že někde na konci tunelu je světlo.