BLOG: Být někde jen jednou nohou

Sierra Leone je pro těhotné ženy a čerstvé matky jedním z nejnebezpečnějších míst na světě. V posledních letech se situace ještě zhoršila. Epidemie eboly zpustošila už tak křehký systém veřejného zdravotnictví. Lékaři bez hranic se proto rozhodli investovat do jeho obnovy. Brzy by měly být otevřeny nové kliniky pro péči o matku a dítě v různých městech této západoafrické země. Na přípravách jednoho takového projektu se podílí i britský lékař Benjamin Black. Ve svém posledním blogu popisuje dramatický boj o záchranu života mladé matky.

Tento konkrétní projekt zaměřený na péči o matku a dítě, který budou Lékaři bez hranic v Sieře Leone podporovat, je zatím v přípravách. Otevřeme někdy ke konci ledna. V tuto chvíli vše chystáme. Jsme ale tým humanitárních pracovníků a je tak pro nás nesmírně obtížné být na místě a zároveň nebýt lékařsky aktivní. Ocitli jsme se v nepříjemném stavu jakéhosi mezičasí – sice tady jsme, ale za zády nemáme obvyklou mašinérii Lékařů bez hranic jedoucích na plný plyn. 

Každé ráno chodím do místní nemocnice podívat se, jak postupují přípravné práce, obhlédnout porodní oddělení, navázat důležité vztahy s budoucími kolegy, poskytnout technické rady, kdekoli je potřeba. Jednoho takového rána jsem přišel do nemocnice s naším projektovým koordinátorem. Bylo krátce po půl osmé ráno. Nemocnice byla tichá, jak tou dobou obvykle bývá. Doba svítání, kdy se noční služby střídají s denními. Musela nás zaslechnout sestřička, protože se objevila u dveří a řekla: „Můžete sem jít? Máme tady vážný případ.“

Vyrazili jsme na porodní sál. Na posteli ležela nehybně dvacetiletá dívka. Večer předtím porodila doma zdravé dítě - své první. Pak začala krvácet. Naštěstí se jí podařilo dostat se včas do nemocnice. Dostala léky, cévku a infuzi na doplnění tekutin. Ale z nějakého důvodu dál krvácela. Opakovaně k ní byli voláni místní lékaři sloužící noční službu, ale nebyli k zastižení. Příbuzní byli požádáni o darování krve, nestačilo to. Pak nebyl k nalezení technik z krevní banky. Noční sestry byly vyčerpané a naštvané, spíš křičely, když nám sdělovaly, co dělaly přes noc. Dívka mezitím pokojně ležela a oddychovala, její miminko tiše spalo na vedlejší posteli.

I teď, v době „po ebole“, musíme nadále dodržovat speciální preventivní opatření. Navlékl jsem si ochranný oblek a vyšetřil ji. Byla neuvěřitelně bledá, nereagovala a měla velmi nízký krevní tlak. Obrátil jsem se na unavený tým s žádostí o kyslík a krev. 

Zatímco mi vysvětlovali, že nic z toho není k dispozici, pokračoval jsem ve vyšetření. Při kontrole dělohy z ní vycházely velké krevní sraženiny. Znovu jsem se otočil a zopakoval, co potřebuje. 

Nemocnice má kyslíkové přístroje, ale nejsou na porodním oddělení. Požádal jsem jednu ze sester žákyň, ať pro něj doběhne. Další sestra dostala za úkol shromáždit čekající příbuzné a znovu zavolat technikovi z krevní banky. Kupodivu se objevil během několika minut, stejně jako kyslíkový přístroj.

Poslali jsme příbuzné darovat krev a pak začala diskuze, jak dát pacientce kyslík. Na porodním oddělení jsou sice zásuvky, ale není v nich elektřina. Projektový koordinátor začal hledat řešení, našly se generátory, vysílali jsme jednu horečnou zprávu s žádostí o podporu za druhou. Já jsem během celé akce mačkal a masíroval její dělohu, abych udržel děložní kontrakce. Když přijel místní kolega a viděl celou tu zoufalou scénu, přidal se, aby mi pomohl. Pak si ale pečlivě prohlédl dívčin bledý obličej a řekl: „Tohle nezvládne.“

 „Ještě není mrtvá, potřebuje kyslík, potřebuje krev.“

 „Myslím, že jsme ji ztratili.“

„Ještě dýchá.“

Zástrčka kyslíkového přístroje nebyla kompatibilní se zásuvkou na našem generátoru. Ještě překotnější hovor, musí to nějak jít. 

Když jsem jí masíroval břicho, přestala dýchat, oči v sloup. Společně jsme začali s masáží srdce a umělým dýcháním. Sestry nemohly najít základní ambuvak (resuscitátor), tak jsme museli použít novorozenecký, dokud nedorazil ambuvak ve velikosti pro dospělé. Požádal jsem dalšího kolegu, aby běžel do krevní banky zjistit, za jak dlouho dostaneme krev. Zatímco byl pryč, pokračovali jsme společně v boji o její život, i když jsme věděli, že jsme prohráli. Kolega se vrátil se zprávou, že s odebíráním krve se ještě ani nezačalo. Podívali jsme se jeden na druhého a přestali s resuscitací. Tělo jsme zabalili do jejího barevného šálu a zavřeli jsme jí oči. 

Její miminko, teprve několik hodin staré, nejdůležitější událost ve svém životě prospalo. Jeho šance dožít se prvních narozenin byly už před tím jedny z nejmenších na celém světě. Teď jsou mizivé, jelikož bude bez matky, která by ho chránila a pečovala o něj. 

Existuje něco, čemu se říká „třetí zpoždění“*. Znamená to, že pacient se dostane do zdravotnického zařízení, ale jeho stav se zhorší, protože potřebná péče přijde příliš pozdě, nebo nemůže být zajištěna. V onen den nefunkční systém zradil mladou ženu, její novorozené dítě, rodinu a tým oddaných zdravotníků. Důvodů tohoto selhání je celá řada: sociální, ekonomické, politické, lékařské a logistické. Neexistuje pro to ale omluva.

Asi nevyvolává tak divoké představy jako ebola, ale přesto jde o děsivý životní příběh. Když slyším někoho mluvit o tom, že mimořádný stav v Sieře Leone skončil, jde mi mráz po zádech. 

My jsme tady v tuto chvíli jednou nohou -  jsme tu, a přitom tu nejsme. Jsme sice lékaři, ale v roli pozorovatelů. Nemám tušení, jak to tu bude vypadat za měsíc, výzvy, kterým čelíme, jsou složité. Přesto doufám, že už znovu nezažijeme, aby nám mladá matka zemřela přímo pod rukama.

* První zpoždění nastává při rozhodování se, zda navštívit zdravotnické zařízení, druhé vzniká během cesty do něj.