{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Během několika minut by se mohli ocitnout na dně moře, místo aby našli domov
Bourbon Argos, pátrací a záchranná loď Lékařů bez hranic se 7. května 2015 vypravila na misi, jejímž hlavním cílem je zachraňovat životy. Jen v červnu Lékaři bez hranic díky lodi Bourbon Argos zachránili 1.057 lidí, kteří se plavili uprostřed Středozemního moře na chátrajících lodích s malou nadějí dostat se do Evropy.
Na této smrtící cestě Lékaři bez hranic našli lidi přicházející ze subsaharské Afriky a dalších zemí včetně Nigérie, Sýrie, Maroka, Guinei, Pobřeží slonoviny, Bangladéše, Gabonu, Senegalu a Mali. Někteří lidé vypověděli, že v poslední době žili v Libyi, než je tamní násilí přinutilo odejít.
Zdravotnický tým Lékařů bez hranic na palubě Bourbon Argosu zaznamenal vážná zranění, včetně střelných a bodných ran, drobná zranění, dehydrataci způsobenou plavbou na moři a několik těhotenství.
Idowy
“Jmenuji se Idowy a toto jsou mé děti. Přišli jsme z Nigérie, ale čtyři roky jsme žili v Libyi, kde jsme měli normální život - pracovali jsme a žili všichni pohromadě. Jednoho dne jsme byli uvnitř našeho domu, do kterého vtrhli muži se zbraněmi, vyhrožovali nám a odvedli mého manžela, mě se pokusili zabít. Nakonec mě a mé děti nechali být, ale stále jsme tam nemohli najít klid. Museli jsme se schovávat. Neustále jsme se skrývali a nemohli jsme vyjít ven. Ti muži se vrátili zpátky a my jsme se báli. Museli jsme se přestěhovat.
Šli jsme ke břehu, protože jsme se potřebovali dostat na loď. Mám děti, které musím ochránit. Věděla jsem, že kdybych odešla, měla bych klid. Proto jsem vzala své děti a nasedli jsme na tu loď.
Vlastně ani nevím, kam jsme mířili, ale věřila jsem, že když budu na lodi, budu volná a již se nebudu muset bát výhružek a zbraní… Mám děti a musím se o ně postarat.
Idowy a její děti byli zachráněni ve Středozením moři pátrací a záchranou lodí Lékařů bez hranic Bourbon Argos 7. června 2015.
Joshua
Malý Yazef, nebo Joshua, jak mu chce jeho matka od nynějška říkat, byl první člověk na palubě lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos, poté co byla jeho loď zachráněna ve Středozemním moři 7. června. Byl přivítán dvěma spolupracovníky Lékařů bez hranic - lékařkou Anne a zdravotní sestrou Gertou.
Tříletý chlapec si brzy zvykl na život na lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos, hlavně poté, co mu zdravotní sestra Tina ukázala opravdové vybavení pro vyhledávání a záchranu lodí v nouzi.
„Joshua mě okouzlil svým zářivým úsměvem a pohledem“ řekla Tine, norská zdravotní sestra na lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos. „Byl velmi důvěřivý, držela jsem ho v náručí a on tam zůstal do té doby, než usnul. Moc se mu líbily naše rádia a helmy, pořád si s nimi hrál. Jedna z věcí, které jsem se bála, než jsem se sem chystala, bylo, že tu bude spoustu nemocných lidí – připravovala jsem se na zvládání urgentních případů po technické stránce. Ale když se tito lidé dostali na palubu, a to zejména ten malý chlapeček, který mě neustále objímal, pochopila jsem, že jsou to lidé stejní jako my – smějí se, mluví, jsou vynalézaví a ničím se od nás neliší. A během několika minut by se mohli ocitnout na dně moře, místo aby našli domov.
Na lodi Bourbon Argos nebyl Joshua sám. Kromě posádky Lékařů bez hranic a jeho sester na palubě byly i jiné děti, se kterými se brzy skamarádil, a se kterými si na dlouhé cestě do Evropy hrál.
„Děti a všichni ostatní lidi se smáli, byli na nás milí a chtěli pomoc – bylo to velmi intenzivní. Když se dostali na palubu, byla jsem opravdu ohromena – bylo to tak skutečné, nečekala jsem to“, řekla Tine, norská sestra na lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos. „Můj kamarád mi kdysi řekl:„Ano, vypadá to hrozně, jsou to velká čísla, ale ve skutečnosti to vídáš celou dobu, jen si to po nějakém čase přestaneš uvědomovat. Ale když jste tady, pochopíte, že to nejsou jen čísla. Nejsou to jen lékařské případy. Jsou to lidi. To je důvod, proč jsme rádi, že jsme tady.“
Muna, Somálsko
Muna, 35 let, původem ze Somálska. Má tři syny, jednoho ve Švédsku, dva z nich stále v Somálsku.
„V Somálsku jsem neměla žádné prostředky k životu a téměř každý den jsme byli svědky extrémního násilí a bomb. Mám osmnáctiletého syna, který má ve Švédsku status uprchlíka a chtěla jsem se dostat za ním. Zahájili jsme proces, ve kterém jsme zažádali o sloučení rodiny. Ale i přesto, že jsme měli všechny potřebné dokumenty, moje žádost nebyla přijata. Byla jsem tedy nucena podstoupit tuto cestu přes moře, protože to byla jediná možnost, kterou jsem měla. Na své cestě jsem prošla několika zeměmi – Somálskem, Súdánem a poté Libyí. Trvalo sedm dní, než jsme se v dodávce dostali přes poušť na libyjskou hranici. Viděla jsem zemřít súdánského chlapce, který vypadl z dodávky, ostatní byli zranění, ale přežili. Jakmile jsme překročili hranici, potkali jsme ozbrojené lidi z Nigeru, kteří nás zajali. I když jste žena, zacházejí s vámi špatně, bijí vás, nedávají vám jídlo ani vodu. Moje cesta do Libye trvala dva měsíce a sedm dní, poté šest hodin na moři. Když jsme uviděli loď, byli jsme velmi šťastní, teď jsme také šťastní, že tu můžeme být. Jakmile se dostaneme do Itálie, hned se vydám na sever, abych se ve Švédsku setkala se svým synem.“
Muna byla zachráněna ve Středozemním moři britským námořnictvem a následně převezena na loď Lékařů bez hranic Bourbon Argos, která jí přepravila do Itálie.
Abdullah, Gambie
Můj strýc pracoval pro vládu a byl nucen uprchnout do Senegalu. Moji rodiče mi dali peníze, abych se dostal za ním. Poté zemřeli. Za cestu do Libye, která trvala tři měsíce, jsem zaplatil 3.000 dolarů a cestoval jsem při ní přes Senegal, Mali, Burkina Faso a Niger. Pašeráci vás prodávají ostatním pašerákům a platíte každému z nich. Nedají vám jídlo ani vodu, bijí vás jako psi, křičí na vás, vyhrožují vám zbraněmi a střílejí vás do nohou. Dokonce nemůžete ani spát, protože když zavřete oči, máte strach, že umřete. Jsou velmi zlí. I přesto, že se modlí, nejsou to praví muslimové.
V Nigeru, před libyjskou hranicí shromáždí všechny lidí, kteří chtějí odjet. Bylo nás 50. Trvalo další dva týdny dostat se do Libye, další dva týdny bez jídla. Na vlastní oči jsem viděl zemřít spoustu lidí v poušti. Je to těžké, ale je pro mě dobré vrátit se zpátky do těchto okamžiků, chci, aby lidé v Evropě věděli, co se tam děje.
Když jsme se dostali do Tripolis, i policie po nás chtěla peníze. Zůstal jsem tam čtyři měsíce. Afričané byli pronásledování, musel jsem se schovávat, aby mi nevzali peníze. Kdyby vás viděla policie, vzala by vám všechno, co máte a všechny by nás zavřeli. Nemohl jsem dělat nic, neměl jsem budoucnost. Tak jsem se rozhodl odejít do Evropy. Myslel jsem si „když to zvládnu, bude to dobré, jinak je to jedno“.
Když vás naberou na loď, víte, že se do ní vejde 50 lidí. Nás tam ale bylo mnohem víc. Je jim jedno, jestli zemřete, snaží se co nejvíce naplnit lodě. Vypluli jsme o půlnoci, prostě nás s lodí odstrčili. Brzy ráno už do lodi prosakovala voda a začali jsme se potápět. Opravdu jsme se báli. Měli jsme satelitní telefon, tak jsme začali volat „pomozte nám, rychle nám pomozte!“. Poté jsme uviděli Bourbon Argos, díky Bohu, že jste přišli! Nemáme peníze, nemáme ani boty, protože nám vzali všechno, co mohli. Ale dali bychom vám všechno, co máme, abychom vám za naši záchranu mohli poděkovat. Neměl jsem jinou možnost. A teď jsem velmi šťastný, cítím se jako kdybych viděl svou matku.
Abdullah byl zachráněn lodí Lékařů bez hranic, Bourbon Argos ve Středozemním moři 3. června. Jakmile jsme dostal na palubu, pomohl týmu Lékařů bez hranic s tlumočením mezi spolucestujícími, kteří se vydali do Evropy.