Agok Paradise, den 41. Při otvírání hlavy přeje štěstí připraveným!

Když jsem si při příjezdu kontroloval nádobíčko, co tu máme k dispozici, našel jsem jen jediný set. Set na kraniotomii neboli udělátko na otvírání hlavy - manuální vrtačka, fréza, drátová pilka. Standa Lékárník všechny zná a všechno zařídí. Kdyby tohle bylo přes mezinárodní objednávku, byl by tady tenhle set nejdřív za půl roku. Protože ho Standa vyšťoural ve skladu v jihosúdánské Jubě, měl jsem ho v ruce za čtrnáct dnů. Představil jsem ho za velkého zájmu, bohužel však ryze teoreticky, celému chirurgickému personálu.  A pak jsme ho zavařili (odborně vysterilizovali) a uložili na předsálí (jednoduše do skříně). Byl jsem přesvědčený, že ho nepoužiji. Statisticky tady za celou dobu existence nemocnice neudělali jedinou operaci hlavy. Čtyři roky? Šest let?

Frézy jsou ostré jako břitva. Kousají lebeční kost durch už při pár otáčkách. Je to úplně nové! Ve chvilce jsou čtyři díry vyvrtané. Vzpomínám na Afghánistán, jak jsem tam zpocený vrtal jednu díru přes patnáct minut... Ano. Dneska jsem ten vyvoněný set použil. Dělali jsme kraniotomii.

Ráno přišel do našeho Centra primární péče v Mayomu. Většinou kolem deváté kolegové posílají své pacienty k nám do nemocnice do Agoku. Dorazil pět minut před odjezdem konvoje, který jede tři hodiny. Přišel po svých a v doprovodu matky. Údajně před pěti dny spadnul ze stromu a byl několik hodin v bezvědomí. Stáří zasviněné rány na pravém spánku by tomu odpovídalo. V Africe čas obvykle nehraje takovou roli. Až na tento případ. Tady totiž zjevně hrajeme o čas. Francouzská zdravotní sestra se španělskou pedyatriní správně usoudily, že bude lepší ho poslat k nám. Během cesty upadal postupně do bezvědomí. K nám přijel agitovaný, už bez kontaktu. Nedařilo se ho zklidnit ani koňskými dávkami benzodiazepinů. Finálně jsme ve spolupráci s anesteziology prozkoumali ránu. Otevřená zlomenina. Respektive jen prasklina na pravém spánku. Obě zornice reagující a jsou symetrické. Objektivně zatím nebyl důvod k intervenci. Bez rentgenu, resp. CT tady lepší diagnostiku než základní neurologické vyšetření neudělám. Ale ten vzadu v hlavě ke mně hovoří: Otevři to! Nečekej! Na co čekáš?

Na nic nečekám. Já toho vzadu poslouchám. Totiž oproti mé hlavě, která samotná pracuje pouze na medicínsky exaktně vysvětlitelném podkladu, má ten nevysvětlitelný hlas vzadu většinou pravdu. Připravujeme sál. Musím to probrat s MAMem - medical activity managerem. Je to zkušený praktik. Takže je s ním věcná a rychlá debata. Souhlasí. Za třicet minut od rozhodnutí začínáme anestezii. Pochvaluju si, jak se nemusím prát s vlasy. Kluci si tady holí lebky pravidelně. Tenhle jí má čerstvě vylepanou stejně jako já po příjezdu sem. Abych se konečně přestal potit na hlavě. Nejdříve vyříznu okraje původní rány, vyčistím to a zašiju. No a potom zjistím, že to je tak nešťastně umístěná rána, že nemůžu udělat žádný z plánovaných kožních laloků. Riskoval bych, že mi ten lalok k obnažení lebeční kosti z důvodu nedostatečného cévního zásobení chcípne. Před zraky příchozích diváků z řad kolegů včetně dvou expatů postupně párám deset centimetrů toho, co jsem právě zašil, abych tu ránu prodloužil a využil již existující řez. Dobrý začátek!

Naštěstí dále už se to odvíjí podle mých představ. Když odvrtám čtyři díry za účasti naprosto vytřeštěného osazenstva operačního sálu, začnu pilkou vyřezávat čtvereček lebeční kosti. Kolem mě to mlaská. To je v místním nářečí něco jako: Jo, hustý! Po odklopení kosti přichází obrovská úleva. Ano, má vlastními kostěnými úlomky hluboce proraženou tvrdou plenu mozkovou. A pod ní kolem dokola modře prosvítá obrovský subdurální hematom. Řekli byste si, proč se raduji z pacientova neštěstí? Já se raduji z toho, že jsem při té jednoduché diagnostice a s veškerým respektem k tomu vzadu tu diagnózu trefil správně! Odštípám další kost, abych si udělal prostor na otevření tvrdé pleny. Až doteď jsem asi na třicáté minutě od začátku. No a pak se na hodinu zastavím na osmi centimetrech čtverečních. To když marně stavím rozsáhlé krvácení ze zničené mozkové tkáně. Zkuste chytit do pinzety něco, co má konzistenci pudinku. Přesně tohle z téhle oblasti mozku udělala prýštící krev. Kaši. Nakonec se spoléhám na staré chirurgické pravidlo: Počkej a všechno krvácení se jednou zastaví ... Po hodině milimetrových pohybů a občasně použitém elektrokauteru přímo do mozkové tkáně se to fakt všechno zastavilo. Suché. Uzavírám. A protože mi poničená tvrdá plena nestačí, šiji transplantát z fascie žvýkacího svalu.

Zobrazit větší mapu

Zavřeno. Personál pomlaskává. Na sále je nevídaná atmosféra. To jsem zažil vždycky, když jsme operovali mozek. Kluci prosí, abych si pobyt v Agoku prodloužil. Chtějí to naučit. Vysvětluju, že tohle je týmová práce. Nejvíc jí odvedli oba anesteziologové. A ještě odvedou. A pak je to nějaký místní bůh. Ze sálu přesouváme pacienta na dospávák. Nemáme ventilátor. Odpojujeme ho od ambuvaku, ale ponecháváme zaintubovaného. Nevídána věc pro evropského pozorovatele. Já už jsem takových lidí na misích viděl desítky. Anesteziologové včetně expatů si na to za chvíli zvyknou. Udržujeme ho dávkováním Midazolamu přesně tak, aby si ještě nevyndal trubku z krku. Ale tak akorát na to, aby jeho centrum pro dýchání stále vysílalo signály. Protože tohle je hra s mililitry sedativ. Občas se posadí, otevře oči, anebo naopak přestává dýchat. A saturátko řve. Rozhodili jsme si s anesteziology služby. Já u něj dřepím do půlnoci. Story o otevření hlavy letí celou nemocnicí. Kolegové se vyptávají. A pacienti už to taky vědí. Když procházím, projevují mi viditelnou úctu. Snažím se být neviditelný.

Na podlaze dospáváku skáče kobylka. A létají ti malaričtí komáři. Vedro na umření. Už jsem si zvyknul. Přede mnou na stole vysílačka a naředěný Midazolam. Sestrák poctivě kontroluje životní funkce a odsává pacienta. Na posteli vedle sedí matka. Je trochu rozčílená, co to jejímu synovi stále provádíme. Tohle prostě "na jedno sezení" místním nevysvětlíme. Už večer říkala, že by mu chtěla dát najíst. Podezřívám ji, že mu chtěla rýži nacpat do té endotracheální trubice ... Jinak je ale dělná. Pomáhá nám udržet ho na posteli, když se začíná budit a Midazolam ještě nezabral. Pozoruji tu kobylku. A právě teď po podlaze prochází velký rezatý mravenec. Matka se pokaždé rozčiluje, když jdu jejího syna zkontrolovat. Překladatel hlásí, že ji štve, jak na něho pořád civím! Bude půlnoc. Chce se mi spát. Anesteziolog ještě nedorazil. Předávám službu místnímu bohovi, protože já si musím taky někdy lehnout...