13 Led 16 15 Zář 17

Afghánistán: Léčba podvýživy v provincii Hilmand

Sam Templeman je dětský zdravotní bratr z Austrálie. Od prosince 2014 do září 2015 pracoval v provincii Hilmand na jihu Afghánistánu. V Lashkar Gah, hlavním městě oblasti, podporují Lékaři bez hranic nemocnici Boost, provozovanou místním Ministerstvem zdravotnictví. V rozhovoru se Sam Templeman podělil o několik osobních zážitků.

Jakou roli jste měl v projektu?

Mým úkolem bylo dohlížet na hlavní pediatrickou jednotku a lůžkové centrum terapeutické výživy (jinými slovy oddělení pro léčbu podvýživy), kde jsem pracoval spolu s afghánským vedoucím. Má práce zahrnovala jak přímou praktickou péči, výuku v lůžkové části i ve třídě, tak i manažerské úkoly jako rozpis služeb, organizaci zásobování, HR a další. Tuto různorodost své pozice jsem si opravdu užíval.

Na co se soustředila tato mise Lékařů bez hranic?

Mým cílem bylo zlepšit kvalitu péče o naše pacienty. Toho jsme dosáhli prostřednictvím školení zaměstnanců a supervize, modernizací, zajištěním dostatečných zdrojů a vybavení a také úpravou pracovních postupů tam, kde to bylo nutné. Nemocnice Boost je poměrně velká, i na poměry Lékařů bez hranic to je velký projekt. Zahraniční spolupracovníci Lékařů bez hranic, zdravotní sestry a lékaři, podporují místní zaměstnance v řízení chodu jednotlivých oddělení, od chirurgie a intenzivní péče až po léčbu podvýživy. Lékaři bez hranic tam zaměstnávají téměř 700 místních pracovníků.

Na hlavní pediatrické jednotce a v lůžkovém centru terapeutické výživy pracují na pozici všech sester a zdravotních asistentek ženy. Celou dobu jsem si říkal, jaké je to privilegium s těmito ženami pracovat a učit se od nich. Pracovat s našimi afghánskými kolegyněmi bylo potěšením.

Zpočátku jsem byl nervózní, abych neřekl nebo neudělal něco nevhodného, protože pocházíme z různých kultur a máme rozdílné tradice… Ale jejich reakce mě docela překvapily. Na dětském oddělení byla sestřička, která zbožňovala kriket. Po výhře Austrálie ve světovém poháru jsem se dozvěděl, že jako Australan musím koupit kebab všem, kdo byli ten den ve službě. Moje námitka, že jako vítězi by měly spíš koupit kebab ony mně, se nesetkala s velkým úspěchem.

Co pro Vás byla největší výzva ze zdravotnického a humanitárního hlediska?

Kde začít? V provincii Hilmand je jen minimum bezplatné zdravotní péče. Většina lidí navštěvuje soukromé kliniky a lékárny, kde se za ošetření platí. Zdravotníci v soukromých zařízeních často nemají potřebnou průpravu a kvalita veřejně dostupné péče je také pochybná. Lidé často utratí to minimum, co mají, za nekvalitní péči. Nedostatek primární zdravotní péče má dominový efekt, který se projevuje tím, že do naší nemocnice přichází i pacienti s obtížemi, které nevyžadují hospitalizaci.

Na oddělení pro léčbu podvýživy vycházejí najevo hlavní problémy provincie. Příčinou podvýživy totiž není jen nedostatek potravin. Každý, kdo byl někdy nemocný, může potvrdit, že člověk často ztratí chuť k jídlu a trochu zhubne. Pro dítě, které nemá přístup k základní zdravotní péči, kvalitní výživě a potřebné sanitaci, to však znamená vyšší riziko opakovaného onemocnění. Tento proces se opakuje a vede k tomu, že dítě postupně čím dál víc hubne, až skončí s vážnou podvýživou.

Dalším problémem je snadná dostupnost antibiotik, často předepisovaných chybně, nebo zakoupených bez receptu, což vede k rezistenci. Účinek antibiotik tak postupně klesá, zatímco projevy nemocí se zhoršují.

Vzpomenete si na příběh konkrétního pacienta?

Pamatuji si matku na oddělení léčby podvýživy, jejíž syn trpěl syndromem „kwashiorkor“. Při tomto typu podvýživy dětské tělo oteče a je zde vyšší riziko úmrtí v nemocnici. Nasadili jsme mu standardní léčbu a doufali, že se jeho stav zlepší a otok ustoupí. Je toho ale pořád tolik, co o podvýživě stále ještě nevíme, tolik výzkumů, které je potřeba uskutečnit.

Zvážili jsme všechny další pravděpodobné diagnózy, udělali jsme mu rozbor moči, krve a rentgen hrudníku, abychom případně potvrdili tuberkulózu. Nic jsme ale nenašli a nemohli jsme přijít na to, proč nereaguje na léčbu. Kvůli tomu mi ale v paměti neutkvěl. Pamatuji si ho kvůli jeho matce. Byla velmi mladá, jako mnoho dalších, a usedavě pro něj plakala. Měla o syna takovou starost, že nemohla přestat. Nikdo nevěděl, co s tím. Byli jsme proti tomu návalu emocí úplně bezmocní, neměli jsme tušení, jak jí pomoci.

Pár ostatních matek se ji snažilo utěšit. Někteří naši kolegové ji zkoušeli uklidnit. Několik prvních dnů jsem si s ní sedal a vysvětloval jsem jí, co se děje a že po několika dnech léčby očekáváme zlepšení. Za pár dní jsem jí musel říct, že některé děti reagují na léčbu později než jiné. Pak že děláme testy na různá jiná onemocnění. A nakonec jsem jí už neměl co říct. Asi za dva týdny jsem se dozvěděl, že odešla a vzala syna do Pákistánu s cílem zajistit mu lepší péči. Nejsem si jistý, jestli tu cestu přežil.

Jaký byl Váš nejnáročnější den?

Často jsme slýchali boje mezi ozbrojenými skupinami a vládními jednotkami. Ten den se k nám doneslo, že nedaleko nemocnice došlo k explozi. Jedné ze sestřiček volala její sestra, že jejich dům je v troskách. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Požádala mě, jestli by mohla odejít z práce dřív, aby zkontrolovala rozsah škody a zachránila, co půjde.

Byla to jedna těch sester, co dost vydrží. V práci si obvykle na nic nestěžovala. Většina lidí by se při pohledu na zničený domov rozplakala, ale ona po návratu nedala nic najevo. Později odpoledne zemřel jeden z jejích pacientů. Saleha* se ale nezhroutila. Na konci služby oblékla burku, vzala tašku a vydala se na místo, kde stával její dům. Na svou další službu dorazila včas a pracovala stejně tvrdě jako vždycky.

Chtěl byste na závěr ještě něco dodat?

Je toho hodně, ale jedna věc se mi vybaví jako první. Zahraniční spolupracovníci nesměli ven kvůli přísným bezpečnostním pravidlům. Jezdili jsme z našeho domu přes bazar do nemocnice a zpátky a dívali se na lidi, kteří žijí svůj každodenní život. Všichni jsme toužili po tom vyjít ven, projít se, někde si sednout a dát si čaj. Ke konci mého pobytu se mě jedna sestřička zeptala, jestli už jsem navštívil bazar. Viděl jsem, jak její kolegyně vrtí hlavou a dělají určité gesto – něco ve smyslu „jen z bodu A do bodu B“ a pak se rozesmály.

Sestřička: „Vážně? Ty jsi nebyl nikde jinde než v nemocnici nebo ve vašem areálu? Celých devět měsíců?“

„Jednou jsem měl schůzku,“ odpověděl jsem „Ale já nemůžu chodit ven.“

Sestřička se smála, až se za břicho popadala. Seděl jsem tam a poslouchal, jak se mi tahle devatenáctiletá holka vysmívá, protože nemůžu ven. Nelíbilo se mi to. Ale moji zahraniční kolegové mají tuhle historku moc rádi.

 

*Jméno bylo změněno.

{{{ labels.morehistories }}}