{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Afghánistán: Jednotka „klokaní péče“ v Kábulu
Dětská zdravotní sestra Elodie Barnet pomáhala od října 2014 do ledna 2015 zorganizovat otevření mateřského centra Lékařů bez hranic v nemocnici Dasht-e-Barchi v jedné z nejchudších čtvrtí afghánského hlavního města Kábulu. Rodiny v Afghánistánu si často nemohou dovolit privátní péči. V mateřském centru se nachází jednotka intenzivní péče pro novorozence a jednotka tzv. klokaní péče pro zvládání případných komplikací.
„V Dasht-e-Barchi je obloha jasná i v zimě. Sice mrzne, ale světla je dost a v dálce můžete vidět zasněžené hory. Ráno je mezi hlukem aut a motorek slyšet jak muezzin svolává lidi k modlitbě. Pak se město krůček po krůčku probouzí a spolu s vycházejícím sluncem cítíte vůni koření a grilovaného masa z trhu nedaleko nemocnice. Na tomhle místě probíhala více než tři měsíce moje mise v řadách Lékařů bez hranic.
Ve spolupráci s afghánským ministerstvem zdravotnictví jsem pomáhala otevřít mateřské centrum, novorozeneckou JIPku a jednotku klokaní péče v okresní nemocnici. Jednotka novorozenecké intenzivní péče poskytuje bezplatnou péči pro miminka s nízkou porodní hmotností, předčasně narozené děti, děti s respiračními infekcemi nebo horečkou, s růstovou retardací, nebo pro děti, které nechtějí pít mléko. V nemocnici zůstávají tak dlouho, dokud nemají dostatečnou hmotnost, abychom je mohli propustit.
Vzhledem k nedostatku zdravotnických zařízení a kulturním zvykům rodí více než polovina afghánských žen doma. Asistence u porodů je tedy nezbytná, a to zejména v případě komplikací. Kromě toho, poplatek za porod se v zemi pohybuje od 800 do 1.000 afghání (10 – 20 Euro). I když to nevypadá jako velká částka, pro rodiny s dětmi, kde denní příjem často činí 1 € na osobu, je obrovská.
Jedním z cílů mise bylo založení týmu, který se bude věnovat klokaní metodě. Ta se používá u matek, jejichž děti se narodí předčasně nebo se u nich projevuje nitroděložní růstová retardace plodu. Je to jednoduchá léčebná technika založená na přímém kontaktu dítěte s matkou. Ženy své děti udržují v teple, dokud novorozenci nemají dostatečnou váhu (asi 2 kg) a je možné je kojit, čímž se zvyšuje jejich šance na přežití.
Více než 30 porodů za den
Koncem ledna jsme tu měli průměrně 30 porodů za den. Celkově jich bylo za jeden měsíc 739, i když jsme očekávali pouze 600, když jsme začínali! Procento komplikací naštěstí nepřesahuje 30 %, rodičky je tu totiž těžké udržet více než pár hodin. Musí se rychle vrátit domů, aby se postaraly o zbytek svojí rodiny.
Ženy většinou doprovází jejich tchýně nebo matka, společně s manželem nebo jiným mužem z rodiny. Dojde-li ke komplikaci, potřebujeme k provedení císařského řezu souhlas nějakého muže. To se stává zejména v případech, kdy je vyhřezlá pupeční šňůra, což znamená, že vychází dříve než dítě. Když k tomu dojde, může hlava utlačovat pupeční šňůru a přerušovat tak přívod krve a tím i kyslíku. Jde o jednu z urgentních situací, které vyžadují císařský řez.
Jedna z porodních komplikací, kterou jsme léčili, se vyskytla u Janbakht*. Byla to 28letá afghánská žena, která se pokoušela otěhotnět 10 let. Prodělala řadu potratů a narodilo se jí několik mrtvých dětí. Když dorazila do nemocnice, měla už plně otevřené děložní hrdlo. Dítě ale po narození nedýchalo. Resuscitovali jsme ho a zahájili jsme kardiopulmonální resuscitaci. Po deseti minutách začalo dýchat. Převezli jsme ho na novorozeneckou JIPku, kde jsme ho udržovali na kyslíku a začali mu podávat infúze. Vzhledem k respirační tísni ho nebylo možné kojit. Po dobu několika dní jsme ho tedy krmili mlékem od jeho matky pomocí nazogastrické sondy. I když se chlapci dařilo lépe, stále se neprobouzel. Šestý den konečně začal brečet a otevřel oči. Pro jeho matku to byl neskutečně radostný okamžik. Mléko jsme mu začali podávat lžičkou. Trvalo mu skoro dva týdny, než byl sám schopný sát matčino mléko, ale stále potřeboval kyslík. Dvanáctý den konečně začal dýchat sám a jeho šťastná a pyšná matka si ho mohla odnést domů.
Matky zůstávají jen pár hodin
Naše porodní asistentky s matkami zůstávají během porodu, mluví s nimi a podporují je. To v některých případech hraje velmi důležitou roli.
Jedné noci do mateřského centra Lékařů bez hranic dorazila Azra*. Jelikož nevěděla, kde je její manžel, dorazila sama. Byla vyčerpaná a nervózní, protože svou dvouletou dcerku musela nechat samotnou doma. Její děložní hrdlo bylo plně rozšířené. Dítě vážilo více než 4 kila. Po narození jsme zjistili, že u něj hrozí riziko hypoglykémie. To je často případ dětí, které se narodí diabetickým matkám. Novorozenci produkují velké množství inzulínu k regulaci hladiny glukózy. Musí se krmit bohatou stravou, aby mohli pokračovat v produkci inzulínu se stejným příjmem glukózy. Jelikož chlapec neuměl sát mléko, dali jsme mu oslazenou vodu. Chtěli jsme, aby s ním matka zůstala na pozorování nejméně 24 hodin, musela ale odejít, aby se postarala o svoji dceru. Dali jsme jí teplé jídlo a pár věcí pro dítě a o dvě hodiny později jsme s nervozitou sledovali, jak odchází. Jelikož se k nám nevrátila, matka i novorozenec se nejspíš uzdravili.
Mateřské centrum Lékařů bez hranic v nemocnici Dasht-e-Barchi má 42 lůžek. Deset jich patří novorozenecké JIPce a pět z jednotce klokaní péče. Tým se skládá z třiceti porodních asistentek, osmi gynekoložek, devíti chirurgických sester, dvanácti sester na jednotce novorozenecké intenzivní péče a tří pediatriček. Spolupracuje s nimi více než šedesát dalších lidí: sterilizační pracovníci, údržbáři, překladatelé, pracovníci na příjmu, administrativní pracovníci, atd. Celkem téměř sto sedmdesát afghánských a přibližně deset zahraničních spolupracovníků se věnuje tomuto projektu Lékařů bez hranic. V Dasht-e-Barchi poskytujeme jedinečný bezplatný servis ženám z okolí. Pomáháme jim bezpečně porodit.“
* V rámci zachování anonymity byla jména matek změněna.
Elodie Barniet pracuje jako zdravotní sestra od roku 2008. Na péči o děti se začala specializovat v roce 2010 a tři a půl roku pracovala na dětské pohotovosti v Paříži. Na její první šestiměsíční misi Lékařů bez hranic byla v roce 2013 v Čadu, v projektu, který se zabýval léčbou malárie u dětí do pěti let. Na druhou misi vyrazila do Středoafrické republiky, kde pracovala s podvyživenými dětmi. Už nyní ví, kam vyjede na příští misi: v březnu 2015 zamíří do Agoku v Jižním Súdánu.
Lékaři bez hranic v Afghánistánu pracují také v nemocnici Ahmad Šáh Baba ve východním Kábulu a v nemocnici Búst v Laškar Gáhu v provincii Hílmand na jihu země. Mimo jiné také provozují úrazovou nemocnici v Kundúzu, kde poskytují chirurgické ošetření lidem ze severního Afghánistánu a mateřské centrum v Chóstu vna východě země. Na všech těchto místech Lékaři bez hranic poskytují zdravotní péči bezplatně. Naše aktivity v Afghánistánu jsou financovány bez jakékoli vládní podpory výhradně z prostředků od soukromých dárců.