900 lidí na jediný kohoutek s vodou

Lékaři bez hranic pracují od poloviny roku 2014 ve dvou malawských vězeních. V týmech působí i antropolog Umberto Pellecchia, který vedl podrobné rozhovory s lidmi zadrženými na místě.

Umberto Pellecchia

Nejhorší je to v noci. Díky teplu vycházejícímu z desítek těl je tak dusno, že je to až hmatatelné. Muži se mačkají na betonové podlaze, v průměru na ploše menší než půl metru čtverečního na osobu. Vězni jsou na sebe natěsnaní jako slepice v klecích patnáct hodin denně. Sedí v řadách, hlavu mají položenou na kolenou, občas na rameni souseda. To je tvrdá realita přeplněného vězení Maula, které se nachází v hlavním městě Malawi, Lilongwe. Vězení bylo postaveno tak, aby pojmulo 800 vězňů. Momentálně praská ve švech – je v něm více než 2.650 zadržených. Nejzranitelnějšími mezi těmito zoufalými lidmi je téměř 300 migrantů bez dokladů, kteří byli zatčeni na cestě do Jihoafrické republiky.

Tito muži představují realitu našeho mobilního světa, kde jsou lidé na cestách a hledají útočiště před násilím a nerovností, nebo utíkají před chronickou chudobou. Bez jakýchkoliv prostředků opouštějí své domovské země v naději na vybudování důstojného života v Jižní Africe. Sen, který je doma nedosažitelný, pak dramaticky končí v malawských vězeních.

204 vězňů na 60 metrech čtverečních

Je jasné červnové ráno a já se vydávám na návštěvu vězení Maula, abych zhodnotil životní podmínky cizinců, které soud označil jako nelegální migranty. Slunce vrhá světlo na každodenní realitu migrantů zadržovaných pohromadě s dalšími vězni, kteří porušili zvykové právo, další si mnohdy odpykávají dlouhé tresty za násilné činy. „V této cele je nás 204,“ říká malawský vězeň Thomas a ukazuje na číslo napsané na tabuli v cele velké 60 metrů čtverečních. Představí mě skupince mladých Etiopanů sedící venku na slunci. „Tak získáváme vitamin D,“ vtipkuje Abeba, třicátník z města Durame. „Nejsme zločinci! Ale teď, ve vězení, už nejsme lidé,“ dodává.

Počet cizích státních příslušníků, většinou Etiopanů, zadržených v Malawi kvůli nelegálnímu vstupu v posledních letech vzrostl a představuje humanitární problém. Většina z nich byla odsouzena na tři měsíce, ale ve skutečnosti ve vězení stráví mnohem víc času. Zákon vyžaduje, aby se migranti po propuštění vrátili do svých vlastí, ale byrokratická zpoždění brání jakýmkoliv cestám vpřed. Tito lidé si navíc mají sami pokrýt všechny náklady na repatriaci, i přes jejich slabé ekonomické postavení.

Mladík opřený o zeď mi říká: „Mým snem je dostat se do Jihoafrické republiky – to je to, na čem jsem pracoval několik let. Věděl jsem, že to bude těžké, ale nikdy jsem si nemyslel, že skončím tady. Myslel jsem, že všichni Afričani jsou jako bratři. Ale tady… tady to vypadá úplně jinak.“ Dívá se na mě, jako kdyby poprvé zpochybňoval to, o čem si myslel, že byla pravda.

Jediné jídlo denně

Tři mladí muži třídí fazole mimo cely. „Vidíš? Tyhle nejsou dobré. Jsou nedovařené a shnilé,“ říká jeden z nich. „Takhle je jíme,“ dodává další vězeň. Vězni v Maule dostávají jídlo pouze jednou denně. Obvykle jedí talíř nsima – kukuřice, která zaplní žaludek, ale není v ní mnoho živin. Fazole jsou jen příležitostné pohoštění. Výživa je tak špatná, že Lékaři bez hranic minulý měsíc museli ošetřit 18 vězňů, kteří trpěli střední až těžkou podvýživou.

Etiopané následují dlouhotrvající vzor migrace do Jihoafrické republiky, která pro ně představuje ‚světlo na konci tunelu‘. „Tam, kde žijeme, není dost půdy pro všechny, v mé rodině je nás příliš mnoho,“ říká Abeba a na prstech obou ruky počítá, kolik má bratrů. „Kdybych šel do J.A.R., po dvou až třech letech bych si mohl dovolit koupit dům. I když v Etiopii pracujete dvacet let, nemůžete si koupit nic.“ Další mladý Etiopan dodává: „Když potřebujete práci, musíte patřit do nějaké určité rodiny, která vlastní půdu. Moje rodina žádnou nemá.“ Pro mnohé nebyl odchod ze země volbou. Byla to jejich poslední naděje na přežití.

Další vězeň jménem Emmanuel vytáhne svou roztrhanou peněženku, otevře ji a ukazuje mi, co má pod průhlednou částí vevnitř. Místo fotek tam má svůj talisman: kousek papíru se třemi telefonními čísly. „To jsou moji přátelé v J.A.R.,” vysvětluje. Ve dvoře věznice se Abeba dívá na ostatní vězně, kteří hrají fotbal. Ptám se ho, jestli se chce vrátit domů. Otočí se na mě a na tváři má vážný úsměv, který je na jeho věk příliš zralý. „Nemůžeme se vrátit,“ říká. „Kdybychom se vrátili do Etiopie, co bychom tam dělali? Už nemůžeme pracovat. Teď jsme příliš nemocní na jakýkoliv druh práce.“

Migranti uvízlí v Malawi

Cestu přes Malawi volí velký počet migrantů, kteří se snaží dostat do Jihoafrické republiky. V posledních dvou letech jich stále přibývá. Migranty bez dokumentů sbírá policie při ‚šťárách‘ a poté je předává Odboru pro imigraci. Ta zadržené předává do malawských věznic, kde lidé tráví až půl roku vedle odsouzených kriminálníků bez jasné budoucnosti: propuštění, nebo repatriace. K 21. červenci 2015 bylo ve vězení Maula Central v malawském hlavním městě Lilongwe 270 cizinců, z toho 232 Etiopanů zadržených za nelegální migraci.

Přeplněné věznice

Lékaři bez hranic začali ve věznici poskytovat zdravotní péči, protože podmínky panující vevnitř jsou strašlivé. V jediné cele pro 50–60 osob přebývá průměrně 147 vězňů, každý má pro sebe zhruba půl metru čtverečního. Mají tak málo místa, že v noci musí spát vsedě na betonové podlaze opření o sebe. Naše týmy se proto u pacientů setkávají s vážnými případy proleženin.

Nedostatečná výživa

Problém představuje i výživa: vězni dostávají jen jednou denně kukuřičnou kaši, občas s fazolemi nebo zeleninou. Kvůli nedostatku bílkovin trpí kožními chorobami. Lékaři bez hranic proto středně a vážně podvyživeným vězňům dávají terapeutickou stravu Plumpy Nut. Vězni v Malawi v otázce jídla závisí na příbuzných a migranti jsou tedy mnohem zranitelnější.

Jediný kohoutek s vodou pro 900 vězňů

Ve vězení je také kritická situace v oblasti zajištění vody a sanitace. Hodnoty nedosahují ani minimální požadavky uznávané humanitárními agenturami v případě akutních krizí. Jeden vodovodní kohoutek sdílí až 900 lidí, na 120 vězňů připadá jediná latrína. V celách není ventilace a kvůli nedostatku infekčních opatření hrozí propuknutí nemocí, zejména HIV a tuberkulózy. Ve stísněném prostředí se také šíří kožní choroby. Týmy Lékařů bez hranic zaznamenávají zejména případy malárie, močových infekcí, průjmů, sexuálně přenosných chorob a kožních nemocí, obvykle svrabu. Vězni také akutně trpí psychickými problémy. V průzkumu vedeném Lékaři bez hranic uvedlo 45 % účastníků, že přemýšlelo o sebevraždě.

Pomoc Lékařů bez hranic

Spolupracovníci Lékařů bez hranic od roku 2014 permanentně působí ve dvou věznicích: Muala a Chiriri. Poskytují zdravotní péči vězňům i personálu, snaží se zlepšit sanitační podmínky a provádějí osvětu v oblasti HIV, TBC a žloutenky typu B. Lékaři bez hranic důrazně vyzývají mezinárodní dárce, aby se zapojili za zlepšení životních podmínek ve věznicích, zejména s ohledem na sanitační podmínky a poskytnutí více prostoru.