13.04.2012 | Palestinská teritoria Konflikty Chronické krize Duševní zdraví Tiskové zprávy
V průběhu posledních měsíců byly oblasti Nábulusu, Qalqilye a Hebronu zasaženy širokou paletou násilných akcí osadníků, od stálého obtěžování a vyhrožování až po přímé útoky osadníků na vesnice. Na okupovaných palestinských územích byly pozorovány různé formy násilí proti Palestincům, včetně fyzických útoků, obtěžování, zabavování a ničení soukromého majetku, znemožňování přístupu k zemědělské půdě a útoků na domy.
Zvláště násilná je situace mezi osadníky a palestinskou populací v oblasti Qalqilye poblíž Nábulusu. Ačkoliv počet zatčení Palestinců prováděných IDF zůstává stabilní, na konci léta 2011 se velmi zvýšil počet zatčení prováděných Palestinskou národní správou (PNA), když jich v této oblasti od září do října proběhlo více než 390.
Lékaři bez hranic na Západním břehu působí od roku 2000 a v Nábulusu, Qalqilyi, Hebronu a ve Východním Jeruzalémě provozují psychosociální programy pro oběti psychického napětí způsobeného konfliktem. Lékaři bez hranic se zaměřují na péči o lidi se stresovými poruchami (akutní stres, úzkostné stavy, posttraumatický stresový syndrom, deprese) způsobenými násilnými incidenty způsobenými izraelskými osadníky a armádou, ale také vnitropalestinským konfliktem.
Paní A., žena v domácnosti a matka deseti dětí, popisuje svou zkušenost z noci, kdy osadníci zaútočili na její vesnici: „Okolo půlnoci jsme venku zaslechli nějaký hluk, křik a rány. Pak začaly na naše okna a dveře dopadat kameny a najednou se ozvala velká rána. Nejdřív jsme nevěděli, co se děje, ale pak jsme zjistili, že se skupina osadníků pokouší zničit minibus mého manžela. Rozsvítili jsme světla a počkali, až osadníci odejdou. Pak jsme zjistili, že rozbili okna minibusu, nalili dovnitř benzín a chystali se ho zapálit, ale naštěstí je něco zastavilo. Jinak bychom přišli o náš hlavní zdroj obživy.“
„Nemáme žádný společenský život,“ pokračuje A., „nemůžeme navštívit naši rodinu nebo přátele, protože se bojíme nechat dům a děti o samotě. Když je někdo v noci nemocný, je těžké se dostat k doktorovi, protože pohyb v noci není bezpečný a nemůžeme nechat děti o samotě. Nemůžeme spát a je těžké vůbec něco plánovat, protože nevíme, kdy zaútočí. Mohou přijít kdykoliv ve dne i v noci.“
Neustálé hrozby a strach brání rodině nejen žít a pracovat, ale také přidávají matce starosti s dětmi. Všichni v této oblasti trpí neustálým strachem z únosu nebo zabití.
„Lékaři bez hranic jsou pro nás velkou pomocí. Podpora jejich psychologů nám opravdu pomáhá bojovat s našimi denními starostmi a strachem. Zejména děti začínají po návštěvě psychologů cítit, že život začíná být zase normální,“ říká dcera paní A. a dodává: „Začínáme se zase vídat s lidmi, můžeme se obléct a vítat návštěvy jako by všechno bylo v pořádku, a máme zpět svůj společenský život. Dnes jsem se třeba hezky oblékla a učesala si vlasy, protože jsem věděla, že přijdete, a to mi opravdu zlepšilo den.“
Paní W., žena v domácnosti a matka sedmi dětí, říká: „Museli jsme do všech oken dát mříže. Nejdřív jsme si připadali jako vězení, ale víme, že to je nutné pro naši bezpečnost. Nemůžu zapomenout na chvíli, kdy nám vletěl kámen do místnosti, kde byla má dcera. Naštěstí ji zasáhl jen do zad, ale stále musím myslet na to, co by se stalo, kdyby ji zasáhl třeba do tváře. Mé dcery se bojí spát ve své ložnici, pořád si představují, jak se osadníci šplhají dovnitř, a jedna dcera si myslí, že žije ve strašidelném filmu. Ve dne i v noci nás neustále obklopuje nebezpečí.“
„Nenávidím pátky a soboty. To jsou dny, kdy se připravujeme na všechno. Čekání na osadníky, kteří obtěžují, útočí a ničí, je opravdu nepříjemné. Stále myslíme jen na to, že by někdo z našich blízkých mohl být unesen či zabit. Je příliš nebezpečné, aby si děti hrály mimo dům.“
„Můj život se teď s pomocí psychologů Lékařů bez hranic opravdu zlepšil, cítím se více pohodlně a bez starostí. Tato podpora nám dává sílu čelit tomu, co se kolem nás děje. Děti jsou méně vystrašené a díky pomoci psychologů teď lépe spí.“
Paní Q., matka devítileté Enas, žije ve starém městě v Hebronu, v oblasti známé jako H2. Každý den snáší neustálé obtěžování osadníky, kteří žijí ve vedlejších domech. „Neuplyne ani den bez nějakého útoku. Házejí na náš dům kameny a provokují nás. Ale nejvíc nás zasáhl incident, ke kterému došlo před dvěma roky. Byl zrovna ramadán a já se byla modlit v mešitě. Když jsem přišla zpět domů, zpět, moje dcera si stěžovala na bolest hlavy. Řekla mi, že ji zbil osadník a bolí ji hlava. Bylo jí pak stále nevolno. Vzala jsem ji k několika doktorům na vyšetření. Jeden lékař v Ramalláhu zjistil, že má otok na mozku. Říkají, že její mozek to teď nepostihuje, ale že v budoucnosti by mohla potřebovat operaci. Hrozně se o ni bojím. Je příliš malá na to, aby podstoupila takovou operaci.“
V oblasti H2 v Hebronu žije i paní J., matka šesti dětí. Před pěti měsíci na ni v jejím obchodě zaútočili osadníci. „Od té doby, co tu žijeme, máme problémy s osadníky. Každý den nám házeli kameny do oken, až jsme museli nainstalovat mříže, abychom se chránili. Neustále čelíme problémům s osadníky a vojáky. Nejvíc mě ale zasáhlo, když na mě osadníci zaútočili v mém obchodě. Když přišli do obchodu, hrozně jsem se vyděsila. Myslela jsem si, že umřu. Necítila jsem nohy. Byla jsem zrovna dva a půl měsíce těhotná. Kvůli útoku jsem pak potratila a přišla o své dítě. Hrozně mě to zasáhlo, nebyla jsem schopná vrátit se do normálního života. Lépe jsem se začala cítit, až když mě začali navštěvovat psychologové Lékařů bez hranic. Mluvili jsme o mých pocitech a o té události. Po deseti konzultacích s psychologem jsem cítila, že se to mnohem zlepšilo.“
V těchto oblastech je velmi složité žit, snít, myslet na budoucnost. Strach ze ztráty bydlení, půdy, členů rodiny nebo sousedů je trvalý a všudypřítomný. Vyhlídky na budoucnost jsou špatné a neustávající rozvoj osad na palestinském území zhoršuje naděje vesničanů na normální život.
Lékaři bez hranic působí v oblastech Nábulusu a Qalqilye na severu a v Hebronu na jihu Západního břehu. Dva týmy psychologů, sociálních pracovníků a lékařů pomáhají lidem mluvit o svých pocitech a psychické bolesti a naučit se vypořádávat s prožitým utrpením a celkovými obtížnými životními podmínkami na okupovaných palestinských územích.
Okupovaná palestinská území - Západní břeh: Lékaři bez hranic pomáhají obětem násilí
© MSF
Psychologická konzultace v Hebronu.
Konflikt na Západním břehu Jordánu zasahuje jak Izraelce, tak Palestince. Na obou stranách konfliktu pravidelně propuká násilí se závažnými důsledky pro jeho oběti.
Po vraždě pěti členů rodiny osadníků na začátku roku 2011 v izraelské osadě 5km od Nábulusu a následné odvetě izraelské armády (IDF) proti obyvatelům blízkých vesnic zůstává napětí stále vysoké. Současně s tím došlo k nárůstu počtu útoků izraelských osadníků proti palestinským civilistům, který kulminoval v září 2011.V průběhu posledních měsíců byly oblasti Nábulusu, Qalqilye a Hebronu zasaženy širokou paletou násilných akcí osadníků, od stálého obtěžování a vyhrožování až po přímé útoky osadníků na vesnice. Na okupovaných palestinských územích byly pozorovány různé formy násilí proti Palestincům, včetně fyzických útoků, obtěžování, zabavování a ničení soukromého majetku, znemožňování přístupu k zemědělské půdě a útoků na domy.
Zvláště násilná je situace mezi osadníky a palestinskou populací v oblasti Qalqilye poblíž Nábulusu. Ačkoliv počet zatčení Palestinců prováděných IDF zůstává stabilní, na konci léta 2011 se velmi zvýšil počet zatčení prováděných Palestinskou národní správou (PNA), když jich v této oblasti od září do října proběhlo více než 390.
Lékaři bez hranic na Západním břehu působí od roku 2000 a v Nábulusu, Qalqilyi, Hebronu a ve Východním Jeruzalémě provozují psychosociální programy pro oběti psychického napětí způsobeného konfliktem. Lékaři bez hranic se zaměřují na péči o lidi se stresovými poruchami (akutní stres, úzkostné stavy, posttraumatický stresový syndrom, deprese) způsobenými násilnými incidenty způsobenými izraelskými osadníky a armádou, ale také vnitropalestinským konfliktem.
Paní A., žena v domácnosti a matka deseti dětí, popisuje svou zkušenost z noci, kdy osadníci zaútočili na její vesnici: „Okolo půlnoci jsme venku zaslechli nějaký hluk, křik a rány. Pak začaly na naše okna a dveře dopadat kameny a najednou se ozvala velká rána. Nejdřív jsme nevěděli, co se děje, ale pak jsme zjistili, že se skupina osadníků pokouší zničit minibus mého manžela. Rozsvítili jsme světla a počkali, až osadníci odejdou. Pak jsme zjistili, že rozbili okna minibusu, nalili dovnitř benzín a chystali se ho zapálit, ale naštěstí je něco zastavilo. Jinak bychom přišli o náš hlavní zdroj obživy.“
„Nemáme žádný společenský život,“ pokračuje A., „nemůžeme navštívit naši rodinu nebo přátele, protože se bojíme nechat dům a děti o samotě. Když je někdo v noci nemocný, je těžké se dostat k doktorovi, protože pohyb v noci není bezpečný a nemůžeme nechat děti o samotě. Nemůžeme spát a je těžké vůbec něco plánovat, protože nevíme, kdy zaútočí. Mohou přijít kdykoliv ve dne i v noci.“
Neustálé hrozby a strach brání rodině nejen žít a pracovat, ale také přidávají matce starosti s dětmi. Všichni v této oblasti trpí neustálým strachem z únosu nebo zabití.
„Lékaři bez hranic jsou pro nás velkou pomocí. Podpora jejich psychologů nám opravdu pomáhá bojovat s našimi denními starostmi a strachem. Zejména děti začínají po návštěvě psychologů cítit, že život začíná být zase normální,“ říká dcera paní A. a dodává: „Začínáme se zase vídat s lidmi, můžeme se obléct a vítat návštěvy jako by všechno bylo v pořádku, a máme zpět svůj společenský život. Dnes jsem se třeba hezky oblékla a učesala si vlasy, protože jsem věděla, že přijdete, a to mi opravdu zlepšilo den.“
Paní W., žena v domácnosti a matka sedmi dětí, říká: „Museli jsme do všech oken dát mříže. Nejdřív jsme si připadali jako vězení, ale víme, že to je nutné pro naši bezpečnost. Nemůžu zapomenout na chvíli, kdy nám vletěl kámen do místnosti, kde byla má dcera. Naštěstí ji zasáhl jen do zad, ale stále musím myslet na to, co by se stalo, kdyby ji zasáhl třeba do tváře. Mé dcery se bojí spát ve své ložnici, pořád si představují, jak se osadníci šplhají dovnitř, a jedna dcera si myslí, že žije ve strašidelném filmu. Ve dne i v noci nás neustále obklopuje nebezpečí.“
„Nenávidím pátky a soboty. To jsou dny, kdy se připravujeme na všechno. Čekání na osadníky, kteří obtěžují, útočí a ničí, je opravdu nepříjemné. Stále myslíme jen na to, že by někdo z našich blízkých mohl být unesen či zabit. Je příliš nebezpečné, aby si děti hrály mimo dům.“
„Můj život se teď s pomocí psychologů Lékařů bez hranic opravdu zlepšil, cítím se více pohodlně a bez starostí. Tato podpora nám dává sílu čelit tomu, co se kolem nás děje. Děti jsou méně vystrašené a díky pomoci psychologů teď lépe spí.“
Paní Q., matka devítileté Enas, žije ve starém městě v Hebronu, v oblasti známé jako H2. Každý den snáší neustálé obtěžování osadníky, kteří žijí ve vedlejších domech. „Neuplyne ani den bez nějakého útoku. Házejí na náš dům kameny a provokují nás. Ale nejvíc nás zasáhl incident, ke kterému došlo před dvěma roky. Byl zrovna ramadán a já se byla modlit v mešitě. Když jsem přišla zpět domů, zpět, moje dcera si stěžovala na bolest hlavy. Řekla mi, že ji zbil osadník a bolí ji hlava. Bylo jí pak stále nevolno. Vzala jsem ji k několika doktorům na vyšetření. Jeden lékař v Ramalláhu zjistil, že má otok na mozku. Říkají, že její mozek to teď nepostihuje, ale že v budoucnosti by mohla potřebovat operaci. Hrozně se o ni bojím. Je příliš malá na to, aby podstoupila takovou operaci.“
V oblasti H2 v Hebronu žije i paní J., matka šesti dětí. Před pěti měsíci na ni v jejím obchodě zaútočili osadníci. „Od té doby, co tu žijeme, máme problémy s osadníky. Každý den nám házeli kameny do oken, až jsme museli nainstalovat mříže, abychom se chránili. Neustále čelíme problémům s osadníky a vojáky. Nejvíc mě ale zasáhlo, když na mě osadníci zaútočili v mém obchodě. Když přišli do obchodu, hrozně jsem se vyděsila. Myslela jsem si, že umřu. Necítila jsem nohy. Byla jsem zrovna dva a půl měsíce těhotná. Kvůli útoku jsem pak potratila a přišla o své dítě. Hrozně mě to zasáhlo, nebyla jsem schopná vrátit se do normálního života. Lépe jsem se začala cítit, až když mě začali navštěvovat psychologové Lékařů bez hranic. Mluvili jsme o mých pocitech a o té události. Po deseti konzultacích s psychologem jsem cítila, že se to mnohem zlepšilo.“
V těchto oblastech je velmi složité žit, snít, myslet na budoucnost. Strach ze ztráty bydlení, půdy, členů rodiny nebo sousedů je trvalý a všudypřítomný. Vyhlídky na budoucnost jsou špatné a neustávající rozvoj osad na palestinském území zhoršuje naděje vesničanů na normální život.
Lékaři bez hranic působí v oblastech Nábulusu a Qalqilye na severu a v Hebronu na jihu Západního břehu. Dva týmy psychologů, sociálních pracovníků a lékařů pomáhají lidem mluvit o svých pocitech a psychické bolesti a naučit se vypořádávat s prožitým utrpením a celkovými obtížnými životními podmínkami na okupovaných palestinských územích.
