Access to essential medicines

MSF Websites

© Brendan Bannon
Mboli (16 let) byl v lednu unesen ze školy spolu se svým bratrem Mukou a dvaceti spolužáky během útoku na jejich vesnici v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo.
06.08.2009 | D.R.Kongo Súdán Násilí Uprchlíci/IDPs Články

25 ran k snídani (z války v DRK)

„Ráno nám dali každému 25 ran - to byla snídaně.”

[Níže v textu naleznete video-slideshow a dva audio soubory]

Mboli (16 let) byl v lednu unesen ze školy spolu se svým bratrem Mukou a dvaceti spolužáky během útoku na jejich vesnici v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo (DRK). Jeho vesnice se tehdy stala terčem dalšího z nepřestávajících útoků ugandské skupiny rebelů, Armády Božího odporu (Lord's Resistance Army - LRA).

„Přinutili nás odnést věci, které ukradli ve škole a vesnici,” vypráví Mboli. „Bili nás a říkali: ‘Jděte rychle a potichu!’ Musel jsem nést náhradní díly do kola, v pytli, který mi sahal až do pasu. Ostatní táhli kila ořechů, pytle rýže, dokonce i kytaru a solární systém z našeho kostela.“

Společná armádní ofenziva národních armád Ugandy, DRK a Jižního Súdánu proti LRA zhoršila situaci a vyvolala ještě násilnější odvetné útoky rebelů namířené proti civilistům v severovýchodním Kongu. Během těchto útoků rebelové z LRA plení a často i vypalují celé vesnice, stínají lidi mačetami, unášejí ženy a děti jako sexuální otroky či je nutí odnášet uloupenou kořist nebo zapojit se do konfliktu.„Lidi, které jsme cestou potkali, zabili přímo před mýma očima,” pokračuje Mboli. „Bili je holemi, bodali bajonety a pak hodili jejich těla do řeky. Bál jsem se, že když se zastavím, zabijí mě taky. Tak jsem pochodoval a pochodoval a nesl ten těžký pytel.”

Podle oficiálních odhadů bylo ze svých domovů a půdy vysídleno na 250.000 Konžanů. Rodiny byly rozděleny a v oblasti převládá atmosféra strachu. Desetitisíce lidí uprchly do sousedního Jižního Súdánu, kde hledají bezpečí a pomoc ve státech Střední a Západní Equatoria. V těchto oblastech LRA nicméně také působí a její občasné útoky vyhnaly z domovů již tisíce Súdánců. Úřad pro koordinaci humanitární činnosti OSN (OCHA) odhaduje, že v Západní a Východní Equatorii je kolem 50.000 uprchlíků z Konga a vysídlených Súdánců.

 



Video-slideshow fotografií
Brendana Bannona
z Jižního Súdánu

Není čas pohřbívat mrtvé

Po třech dnech rebelové nařídili Mbolimu a některým dalším chlapcům, aby odešli. Jeho bratr musel zůstat. Neměli čas se rozloučit. Když se Mboli vrátil domů, všechno bylo zničené a nikdo tam nebyl, protože všichni uprchli.

„Otec s matkou zůstali poblíž vesnice a schovávali se v lese, aby zjistili, co se s námi stalo. Když jsem jim řekl, že tam Muka musel zůstal, otec se rozplakal. Řekl, že na něj už nemůžeme čekat a musíme utéct.”

Uprostřed útoku a panické snahy utéci před útočníky často není čas čekat na ty nejpomalejší a nejstarší, ani pohřbívat mrtvé. V jiných případech, podobně jako u Mboliho rodičů, lidé utíkají z obav před další sérií násilí a krveprolitím. Horečně se snaží shromáždit svou rodinu, sebrat, co unesou, a vydávají se na nebezpečnou a nejistou cestu přes hranice.

Uprchlíci utíkají přes hustý deštný prales, který spojuje DRK a Jižní Súdán. Jsou stále na pozoru před rebely a ohroženi divokými zvířaty. Mnozí z nich přežívají na lesních koříncích a vodě, kterou v lese naleznou.


[Poslechněte si muže, který vypráví o útocích rebelů z LRA.]

Za bezpečím v nestabilním Súdánu


Jakmile se dostanou do Súdánu, hledají pomoc v uprchlických táborech, nebo si postaví dočasná přístřeší v súdánských obcích. Sdružují se co nejtěsněji do velkých skupin a doufají ve větší bezpečí. Někdy zůstávají poblíž silnic vedoucích do Konga a čekají  na zprávy o svých blízkých, kteří zůstali v DRK nebo byli uneseni. Někteří dokonce putují na krátko zpět, aby obdělali svá pole a pokusili se vypěstovat nějaké potraviny.

Ovšem i Jižní Súdán je region sužovaný napětím, s rostoucím počtem násilných střetů v několika oblastech, velkou bídou a akutním nedostatkem základních služeb. Ve státech při hranicích s Kongem si skupiny konžských uprchlíků i místních obyvatel v obavách před dalšími útoky vyrábějí vlastní zbraně a organizují obecní hlídky.

„Je smutné, že tito lidé musí hledat bezpečí v regionu, který sám není bezpečný,” říká Karl Nawezi, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu. „Naše zdravotnické týmy napříč Jižním Súdánem už tak zápolí s obrovskými potřebami Súdánců. Naši konžští pacienti nám nicméně říkají, že i přesto, že je tu LRA také aktivní, cítí se tu o něco bezpečněji.“

Jakmile začali do Jižního Súdánu proudit uprchlíci z Konga a na pochod se dalo i mnoho vysídlených Súdánců, zahájily týmy Lékařů bez hranic, které v zemi již působily, krizovou pomoc, v jejímž rámci poskytují běžencům a vysídleným obyvatelům základní zdravotní péči, materiál na zbudování přístřeší a hygienické prostředky. V září 2008 zahájili projekt na pomoc 15 000 uprchlíků a vysídlenců v Západní Equatorii a v únoru 2009 zahájili další projekt pro 7 000 uprchlíků ve Střední Equatorii.

„Lidé na útěku mají naléhavé potřeby,“ pokračuje Karl Nawezi. „Během prvního týdne po otevření kliniky v jednom uprchlickém táboře jsme ošetřili na 500 lidí. Představte si ženu ve vysokém stupni těhotenství, jak utíká džunglí do země, kterou nezná a kde začne rodit. Jsme tu od toho, abychom jí nabídli bezpečné místo pro porod, kde o ni bude postaráno, abychom zajistili pro ni a ostatní, kteří jsou na tom podobně, důstojné zacházení.”

Rány na duši


[Poslechněte si muže, který musel za sebou v Kongu nechat svou ženu a děti.]

Zdravotnická pomoc, jídlo, přístřeší a hygienické prostředky jsou nezbytné prvky pomoci obětem tohoto konfliktu. To vše je ovšem jenom jedna část pomoci, kterou lidé potřebují. Mnozí z uprchlíků trpí kvůli svým zážitkům a neustálé hrozbě útoku těžkými traumaty. Kromě svých blízkých ztratili také pocit bezpečí a jejich duševní rovnováha byla narušena.

Lékaři bez hranic se proto ve svých projektech zaměřují i na duševní zdraví a nabízejí pomoc lidem postiženým násilím, včetně žen a dětí, které byly uneseny. Psychologičtí poradci pořádají skupinová i individuální sezení a pracují na rozšíření povědomí o psychickém dopadu násilí a možnostech pomoci. Doposud poskytli konkrétní psychologickou pomoc více než 300 lidem.

„Nikdy nezapomenu na jednu ženu, která sedávala v táboře pod stromem a plakala. Její dcera byla znásilněna před jejíma očima a pak unesena. Nevěděla, jestli je ještě naživu nebo není,” vzpomíná Francesca Mangia, koordinátorka projektu Lékařů bez hranic v uprchlickém táboře v súdánské Střední Equatorii. „Násilí tu ničí životy. Lidé nemohou usnout, protože útoky na jejich vesnici se staly po setmění a oni se bojí v noci zavřít oči.”

Noví uprchlíci stále překračují hranice Jižního Súdánu. Bez jistoty, kdy násilí skončí a zda se někdy vrátí do svých domovů, prostupuje jejich životy pocit beznaděje a nejistoty.

Čtyři měsíce po příchodu do Súdánu obdržela Mboliho rodina zprávu, že se jeho bratrovi Mukovi podařilo uprchnout ze zajetí LRA a že je v nemocnici. Jeho otec se pokusil vydat zpátky do Konga, aby syna našel a vzal ho zpět. Cesty však byly příliš nebezpečné a tak se do Konga nedostal. Zkusí to opět později, jakmile bude mít pocit, že cesty jsou bezpečnější. Pro Mboliho rodinu nicméně život zůstává bezútěšný.

„Mám hrozný strach o Muku i o naši budoucnost. U nás doma v Kongu je LRA. Jsem uprchlík v Súdánu a LRA je i tady. Není možné přemýšlet o budoucnosti. Jakou máme budoucnost?“