Bocaranga (SAR): Útoky banditů brání civilistům v přístupu k humanitární pomoci
V oblasti Bocarangy utíkají tisíce lidí před útoky banditů známých jako ‘coupeurs de route’. Rodiny hledají bezpečí ve větších vesnicích, jejichž obyvatelé jim poskytují přístřeší. Nebezpečná situace podél silnic ovšem brání humanitární pomoci dostat se do těchto hostitelských vesnic. Nemohou se sem dostat ani týmy Lékařů bez hranic, aby léčily podvyživené děti.
Od poloviny prosince 2007 v severozápadní části Středoafrické republiky stále roste aktivita a množí se útoky skupin banditů známých jako “coupeurs de route” či “zaraguinas”. Tisíce lidí opustily domovy a mnoha z nich nedostatek bezpečnosti brání v přístupu k humanitární pomoci.
V únoru 2008 zahájili Lékaři bez hranic nový program v Bocaranze, v provincii Ouham-Pendé, která je aktivitami banditů těžce poznamenaná. Program se stará o děti trpící vážnou a akutní podvýživou, což je problém, který se obzvláště týká vysídlených obyvatel v Bocaranze a okolí. Z Bocarangy bylo do programu během prvního měsíce přijato sto dětí, ovšem přístupu k většímu počtu podvyživených dětí v okolních vesnicích a městech našim týmům brání množící se útoky banditů.
„Útoky banditů zde dosáhly takové míry, s jakou se místní lidé, už tak těžce zkoušení, ještě nesetkali,“ říká Delphine, vedoucí mise ve Středoafrické republice. „Ať už se jedná o drobné podnikatele, vesničany, zdravotníky nebo humanitární pracovníky, všichni se tu můžou stát terčem střelby, být zmláceni či oloupení, kdykoli se přiblíží k úkrytům banditů. Dopravní společnosti zdvojnásobují ceny, jestliže musí převážet zboží přes tuto oblastí, a řidiči kamionů mluví o 'příplatcích za strach'. V současnosti nemůžeme opustit Bocarangu, abychom se vydali k vysídleným obyvatelům v okolních vesnicích. Je to příliš riskantní.“
V únoru 2008 bylo v blízkosti Bocarangy po dva týdny drženo v zajetí 8 pracovníků Ministerstva zdravotnictví. Nejisté podmínky nutí mnoho zdravotních sester opouštět vesnice, v nichž pracují, aniž by je měl kdo nahradit. Přístup ke zdravotní péči je tak pro místní populaci významně omezený.
Třebaže tu existuje mnoho nenaplněných potřeb, nebyly až doposud oblasti postižené aktivitami banditů prioritou pro humanitární pomoc. Je životně důležité, aby sem byla pomoc doručena, aniž by ovšem přitom byly v ohrožení životy potřebných lidí či humanitárních pracovníků.
Ve Středoafrické republice se humanitární pomoc orientuje především na oblasti těžce poznamenané boji mezi ozbrojenými skupinami rebelů a vládou, které probíhaly do poloviny roku 2007. I tyto oblasti dodnes trpí nedostatkem bezpečnosti. V březnu tohoto roku byla na severovýchodě země zastřelena v sanitce Lékařů bez hranic matka malého pacienta. V důsledku toho pozastavili Lékaři bez hranic činnost svých mobilních týmů mimo větší města v regionu. Ještě předtím, v červnu 2007, byla smrtelně postřelena dobrovolnice Lékařů bez hranic Elsa Serfass, což také vedlo k dlouhodobému omezení činnosti organizace.
Je těžké odhadnout, kolik je v zemi vysídlených obyvatel, vzhledem k tomu že jsou roztroušeni po malých městech. První a jediný tábor pro vnitřní vysídlence byl postaven v říjnu 2007. V současnosti v něm žije kolem 2 000 lidí.
V lednu 2008 dorazilo ze Středoafrické republiky do sousedního Čadu 7 000 uprchlíků, kteří na severu země žijí v uprchlickém táboře. Dalších odhadovaných 45 000 uprchlíků žije v Kamerunu. Někteří z nich žijí v buši, kde není dostatek jídla, vody ani možností dostat se ke zdravotní péči. Ani zde ovšem nejsou v bezpečí před bandity, kteří operují po obou stranách hranice.
